Reakce na stres a poruchy přizpůsobení

Pro tyto poruchy je typické, že navazují na mimořádně stresující životní zážitek, který vyvolal akutní stresovou reakci, nebo vznikají v době významné životní změny, vedoucí k trvale nepříjemným okolnostem a mající za následek poruchu přizpůsobení. U této skupiny poruch se tedy předpokládá, že jsou vždy přímým následkem akutního těžkého stresu nebo pokračujícího traumatu a bez něho by nevznikly. Poruchy této skupiny lze tedy chápat jako maladaptivní reakce na těžký nebo trvalý stres, protože narušují mechanismy úspěšného vyrovnávání se s ním, a tím vedou ke zhoršení sociálního fungování.

  • Akutní reakce na stres

Je to přechodná porucha, která vzniká u jedince bez jakékoli zjevné duševní poruchy jako odpověď na výjimečný fyzický nebo duševní stres. Obvykle odeznívá během několika hodin nebo dnů. 
Stresorem může být zdrcující traumatický zážitek, zahrnující vážné ohrožení bezpečnosti nebo tělesné integrity jedince nebo blízkých osob (například živelná pohroma, úraz, ozbrojený konflikt, přepadení, znásilnění), nebo neobvykle náhlá a ohrožující změna v sociálním prostředí anebo v mezilidských vztazích jedince (například ztráta mnoha blízkých osob nebo požár v domácnosti). 

Riziko rozvoje poruchy je větší, je-li též přítomno fyzické vyčerpání nebo organické faktory (například stáří). Individuální zranitelnost a schopnost zvládat stres ovlivňují výskyt a závažnost akutních reakcí na stres. Proto ne u všech lidi exponovaných mimořádnému stresu se tato porucha vyvine. 
 
Příznaky mohou být různé. Příznaky ukazují smíšený nebo obvykle se měnící obraz (mimo to lze kromě počátečního stavu „omámení“ pozorovat depresi, úzkost, zlost, zoufalství, zvýšenou aktivitu nebo naopak stažení, ale žádný typ příznaků dlouho nepřetrvává). Velmi typicky se objevuje úvodní stav „ustrnutí“ se zúženým vědomím a pozorností, neschopností chápat podněty a dezorientace. Na tento stav může dále navazovat další stažení se (odklon od situace a prostředí v rozsahu až ztuhnutí - dissociativního stuporu - viz dále) nebo neklid a nadměrně zvýšená aktivita (útěková reakce).

Obvykle jsou přítomny vegetativní příznaky panické úzkosti (zrychlená akce srdce, zrychlené dýchání, pocení apod.). Příznaky se obvykle objeví během několika minut po dopadu stresujícího podnětu nebo události a mizí během 2-3 dnů (často během několika hodin). Na toto období může být částečná nebo úplná ztráta paměti. Pokud k příznakům nedojde okamžitě, dostaví se obvykle během několika minut.

 

  • Posttraumaticá stresová porucha
Termín posttraumatická stresová porucha (PTSD) je používán pro úzkostnou poruchu, která se typicky rozvíjí po emočně těžké, stresující události, která svojí závažností přesahuje obvyklou lidskou zkušenost a bývá traumatickou pro většinu lidí.
 
Takovou traumatickou událostí je například výbuch bomby, válečné události, přírodní katastrofy (zemětřesení, záplavy, výbuch sopky, vichřice), traumata způsobená lidmi (přepadení, znásilnění), ale i auto-havárie, požár apod. 

PTSD se projevuje zúskostňujícími znovu rozpomínáními na traumatickou událost, které se objevuje automaticky ve vzpomínkách, snech, při každodenních zážitcích, které byť jen vzdáleně připomínají okolnosti traumatu, i když nejsou vůbec nebezpečné. Proto se postupně začne celé řadě běžných činností vyhýbat. Člověk postižený PTSD bývá podrážděný, stále ostražitý, napjatý, jakoby číhající, aby se mu to nestalo znovu. To vede k nesoustředěnosti, lekavosti, hádavosti, nespavosti, ztrátě pozitivních emocí. 

Charakteristickými rysy této poruchy jsou tedy opakující se a vnucující se vzpomínky a sny o příslušné události, někdy spolu s živými prožitky, tzv. „flashbacky”. Přítomno je také emoční znecitlivění a nadměrná čilost nebo poruchy spánku. Typické jsou i pocity viny, poruchy paměti a vyhýbání se podnětům, které vyvolávají vzpomínky na danou událost.
 
V léčbě farmaky se používají antidepresiva v podobných dávkách, jako u depresivní poruchy. Významnější efekt lze očekávat přibližně po dvou měsících podávání léku. Farmakoterapie samotná, i když uleví v příznacích PTSD, je pro léčbu PTSD nedostatečná. U PTSD je vždy na místě intenzivní psychoterapie. Důležité je získat pro postiženého podporu jeho rodiny, přátel a blízkých.

Psychoterapeutické přístupy k PTSP zahrnují podpůrnou psychoterapii, psychodynamickou psychoterapii, kognitivně-behaviorální terapii a hypnózu. Ve všech přístupech je zdůrazněna potřeba postupné rekonstrukce traumatické události, expozice vzpomínkám na ní, uvolnění traumatických emocí (abreakce) a podpora postiženého, vedoucí k jeho pocitu bezpečí.

 

  • Poruchy přizpůsobení

O poruchách přizpůsobení (adaptace) mluvíme u stavů, které navazují na významnou životní změnu nebo stresovou životní událost (včetně ohrožení vážnou tělesnou nemoci) a projevují se subjektivní tísní a dalšími poruchami emocí, které narušují sociální fungování a výkon v důležitých životních rolích. 
Stresovou událostí je míněn jakýkoliv střet se zevním prostředím, který vyžaduje změnu původního životního stylu a návyků (například ztráta blízké osoby, nemoc, ukončení studia, změny v zaměstnání, konflikty v rodině, narození dítěte, migrace, status uprchlíka). Taková událost nebo události jsou nezbytným spouštěčem poruchy a z velké části podmiňují jeho začátek. K rozvoji poruchy však nestačí, protože řada lidi podobné události zvládne bez rozvoje poruchy.

Zjevně záleží na adaptační kapacitě jedince, tj. schopnosti se vypořádat s určitým druhem problémů – přizpůsobit se jim nebo je řešit. Ovšem základním předpokladem zůstává, že porucha by nevznikla bez zátěžové situace. 

Adaptační kapacita je závislá na celé řadě faktorů, včetně genetické výbavy, dovednostech naučeným v průběhu života, osobnosti jedince. V určitém čase je navíc významně ovlivňovaná sociálním kontextem - vztahy, které jedince v situaci buď chrání, nebo naopak ji zhoršují. 

Příznaky mohou být různé a zahrnují zpravidla depresivní náladu, úzkost, obavy (nebo jejich kombinaci), pocit, že jedinec není schopen se vypořádat se současnou situací, plánovat ji dopředu nebo v ní pokračovat. Typické je určité zhoršení výkonu každodenní činnosti. Zřídkakdy se objevují také sklony k dramatickému chování nebo prudkým výbuchům násilí. Poruchy chování (například agresivní nebo dissociální chování) však mohou být přidruženým rysem, zvláště u adolescentů. 

Porucha se objeví zpravidla do jednoho měsíce po výskytu se stresujícíudálosti nebo životní změny a trvání příznaků zřídka překročí 6 měsíců, s výjimkou protrahované depresivní reakce.

Zahrnuje:

  • krátkodobou depresivní reakci,

  • protrahovanou depresivní reakci,

  • smíšenou depresivní a úzkostnou reakci,

  • reakci s převládající poruchou jiných emocí,

  • s převládající poruchou chování.

Léčba v této skupině poruch je dominantou psychoterapie. Z psychofarmak mohou být krátkodobě účinné anxiolytika, nicméně vzhledem k možnostem návyku je nutno je podávat jen přechodně na počátku léčby. Lepší je situace s antidepresivy.