Psychické poruchy a krize typické v dospívání
Dospívání - puberta a raná adolescence - je přesně ten věk, kdy dítě není ještě dospělým člověkem a zároveň se často už necítí být dítětem. Kromě bouřlivého fyzického vývoje, spojeného s akcelerací růstu a sexuálním dozráváním je to období velkého srovnávání se s ostatními, hledání vlastní individuality (názory, oblékání, zdobení, hudební styl) a vymezování se vůči autoritě, zejména rodičovské. V tomto věku se v extrémnější míře objevuje chování, které působí značně sebedestruktivně a je důležité se mu věnovat nejen kvůli samotnému ohrožení, kterému je dospívající vystaven, ale také kvůli dalšímu vývoji, který může být pro teenagera v takových případech dost nepříznivý. V tomto období je také typický začátek užívání návykových látek. Jde ale o problematiku, která překračuje působnost psychiatrie a která je jinde podrobně zpracovaná.
Experimentování s jídlem a se svou postavou
Týká se převážně dívek a souvisí hned s několika věcmi, typickými pro věk dospívání. V pubertě se dívkám zvýrazňuje růstem sekundárních pohlavních znaků ženská postava a pro některé je obtížné si na změnu tvarů vlastního těla (a na větší pozornost okolí) zvyknout. Mohou se cítit oplácané, nejisté, málo hezké vzhledem k těm, se kterými se srovnávají (reálné postavy či nereálné z časopisů). Zároveň nemusejí mít zrovna dobré období - větší konflikty s rodiči, rivalita mezi spolužáky atd. To je dobré podhoubí pro snahu vše rychle vyřešit upnutím pozornosti na stravu a cvičení, pokud má k tomu dívka určité dispozice a je-li v tom aktivní dostatečně dlouho (to je dost individuální), stane se takové chování posedlostí, dívka ztrácí schopnost reálného odhadu proporcí svého těla a toho, co je normální jedení a vzniká mentální anorexie, která se může později změnit v bulimii.
Sebepoškozování
Tento pojem označuje chování, při kterém si člověk záměrně ubližuje, vyvolává si pocit fyzické bolesti a to mu přináší určité uspokojení, uklidnění. Nejčastěji se dospívající sebepoškozují škrábáním či řezáním se na rukou a nohou (posléze po celém těle), pálením se cigaretou, trháním si vlasů, pícháním se jehlou. Akutní bolest, která takto vzniká, přehluší paradoxně jinou formu utrpení (úzkost, smutek, pocit prázdnoty) a dotyčnému se na velice krátkou dobu uleví. Zvláště k tomu disponovaní jedinci si na takový způsob chování, který ve skutečnosti nikam nevede, rychle zvyknou, stane se pro ně jakousi drogou a pokud se necítí dobře, sebepoškodí se.
Tento způsob zacházení se sebou má negativní vliv na sebepojetí, vlastní sebevědomí, prohlubuje se negativní pocit z vlastního těla, které je zjizvené, za což se obvykle sebepoškozující stydí. V krajním případě si může sebepoškozující svými praktikami přivodit vážné zdravotní potíže s následkem smrti, rovněž je v dlouhodobější prognóze u těchto lidí větší riziko sebevražd. V minulosti šlo vždy o projev hlubších dlouhodobých problémů, které se týkaly vztahu k sobě a blízkým lidem. Dnes se z takového chování stává do jisté míry módní trend a mediální senzace, to ovšem nic neubírá na jeho destruktivitě, ba naopak.
Sebevražedné tendence
Říká se, že většinu lidí napadne někdy v životě myšlenka na to, jaké by to bylo ukončit svůj život. Může jít o letmý nápad, ale také o dlouhodobý záměr s touhou ho uskutečnit či o impulzivní zoufalý akt. V životě existují dvě období, kdy člověk na sebevraždu nejen více myslí, ale také jí častěji páchá - je to dospívání a stáří. Ve věku dospívání se myšlenky na sebevraždu objevují zpravidla jako možnost úniku z dlouhodobě bezvýchodné situace anebo jako velký impulz ve stavu velkého neštěstí. V prvním případě půjde zřejmě o příznak deprese, ve druhém o únik z akutního utrpení, způsobeného rozchodem, někdy dramatickou hádkou s rodiči či nejbližšími přáteli. Často je to zoufalé volání o pomoc. Pokud teenager začne mluvit o tom, že myslí na sebevraždu, je třeba ho brát vždy vážně a začít s ním mluvit o možnostech pomoci (vaší i odborné). Nikdy takové sdělení nezlehčujeme, výrazně bychom tak prohloubili vzájemný pocit neporozumění. Pokud se dospívající o sebevraždu pokusí (nejčastěji spolykáním prášků), nestačí zajistit bezodkladný odvoz do nemocnice a výplach žaludku, tím se důvody jeho chování nijak neřeší.
Příběh Anny:
Když bylo Anně jedenáct let, rozvedli se jí rodiče a ona se hodně uzavřela do sebe. Zhoršil se její prospěch ve škole, což jí vadilo, připadala si horší než všichni ostatní ve třídě, rodiče to naopak tolerovali, byli poučeni, že se to v takových situacích stává. U dívky se ale prohluboval pocit méněcennosti a nedostatečnosti vůči vrstevníkům a tak se rozhodla, že když nemůže být ve třídě nejlepší v učení a nejzábavnější, může alespoň být nejhubenější. V té době začala držet diety také její kamarádka, takže to bylo poměrně snadné. Kamarádka brzy odpadla, což jí měla Anna za zlé, ta se naopak intenzivně sledovala, výrazně omezila jídelníček, cvičila a kila šly dolů. Rodiče byli zaměstnaní vlastními problémy, takže si něčeho všimli, až když byla jejich dcera o deset kilo hubenější (původně měla váhu normální). Kromě podváhy jim začalo být nápadné to, že dcera odmítala s nimi společně jíst, našli vyhozené svačiny do školy a řadu časopisů s články o hubnutí na jejím stole.
Dětský lékař doporučil spolupráci s psychologem, kterého rodiče s Annou několikrát navštívili. Přístup dcery k jídlu se ale neměnil, nepomáhaly domluvy, výhrůžky, pláč... Nakonec bylo nutné dceru v jejích dvanácti letech nechat hospitalizovat na dětské psychiatrické klinice s diagnózou Mentální anorexie. Zde získala Anna částečný náhled na svou nemoc a dostala se z kritické podváhy; po propuštění byla ochotná ke spolupráci v ambulanci. Důležité ovšem bylo, že během pobytu v nemocnici se rodina opět setkala v rámci rodinné terapie, kde se ukázalo, jak obtížně se Anna vyrovnává s rozchodem rodičů.