bipolární porucha a sebevražedné myšlenky

Dobrý den, téma smrti je pro člověka od nepaměti opředeno tajemstvím, zároveň člověk, asi jako jediný živočich, si poměrně brzy začne uvědomovat, že jednou zemře. Díky tomu se u kždého z nás mohou vyskytnout fantazie typu "jaké by to bylo, kdybych se zabil?", nebo i "jak bych to udělal, kdybych se rozhodl?" apod. To vše bez ohledu na přítomnost eventuální diagnózy. O sebevražedných myšlenkách mluvíme v psychiatrii většinou tehdy, kdy život pro člověka začne představovat takové utrpení, že ve smrti začne vidět východisko a v sebevraždě řešení. Má to svůj vývoj, který může být pozvolný (např. u onemocnění depresí), jindy rychlejší (např. v případě stresu vyvolaném nějakou osobní tragédií), někdy tak rychlý, že mluvíme o zkratkovitém jednání. Společným jmenovatelem bez ohledu na případnou diagnózu a rychlost vývoje je pak to, že život přestává být pro člověka snesitelným a ze smrti se stává východisko. Z toho, co píšete, bych řekl, že tohle pro tuto chvíli není Váš případ. Pokud je pro Vás Váš lékař také trochu terapeutem a důvěřujete mu, je jistě možné toto téma otevřít, nebo je možné vyhledat krom psychiatrické péče také tu psychoterapeutickou.

Dobrý den, myslím, že sebevražedné myšlenky mohou občas napadnout úplně každého. Vždyť je to jev, který poutá lidskou pozornost odjakživa, objevuje se v umění, ve zprávách i v životě kolem nás. Jen kvůli těmto myšlenkám by vás určitě nikdo nechtěl hospitalizovat. Na vašem místě bych se o nich nebála se svým lékařem mluvit a rozhodně bych mu o nich řekla, pokud bych se z nějakých důvodů začala cítit mizerně. To, že nás občas napadají, ještě neznamená, že sebevraždu chceme opravdu spáchat. Pokud by to ale hrozilo, je lékař opět jedním z prvních lidí, kdo by to měl vědět. Pro mě byl můj psychiatr něco jako zpovědník, měla jsem to štěstí, že jsem mu důvěřovala a mohla mu říct o všem, co s mým psychickým zdravím souviselo. Přála bych vám, abyste měla takový vztah se svým lékařem taky.