Čiré Zoufalství

Dobrý den,žiju ve Francii, musím, domů do Čr se nemám, kam vrátit. Od roku 2016 mi zde byla diagnostikována maniodepresy, dodnes jsem to nezakceptovala, já ani mé tělo a duše. Největší problém je, že mám 4-letého syna, ale kvůli absolutní absenci pozitivní léčby, tudíž léčby, jež by vydávala pozitivní účinky se o něj již téměř, jak rok, nemůžu(skutečně, nedělám to záměrně), starat.Nu a tak se o něj stará můj otec. Za 3roky jsem vystřídala 2psychiatry,kbmedikační léčbě už jsem po těch letech moc a moc skeptická. Nikdy jsem u ničeho neviděla výsledky, snažila jsem se brát snad všechno:Apofluoxetine=antidepresiva;Sertraline, Lamotrigine, Lome il, Zoloft, Xanax, Rivotril atd., atd., teď mám Quétiapine=Seroquel 50mg,ale sama si dávám jen půlku, hrozná únava, apatite, lenost, ne schopnosti jakéhokoliv kreativní jo či konstruktivního myšlení. Žádné navyšování, ne přichází v úvahu, psychiatři na dovolené, nikdo nikdy nic neví=to je Francie. Hrozně ráda bych se vrátili domů a léčila se doma,... Za jakoukoliv Radu budu vděčná.
Avatar

Petr Příhoda

Odpověď odborníka:
Dobrý den, ve Vašem problému vidím dva okruhy, které se navzájem mohou ovlivňovat. Ten první je, že se zatím nepodařilo léčbou ovlivnit Vaše psychické problémy natolik, abyste se cítila lépe. Píšete, že Vám byla diagnostikována maniodeprese, Vámi popsané současné potíže (únava, apatie, neschopnost ko nstruktivně myslet) ukazují na depresivní pól této poruchy, kde navyšování léků navozujících útlum může být bez efektu. V takovém případě je třeba hledat lék (antidepresivum), který stav alespoń částečně zlepší. Nevím, jak to ve Francii chodí, ale k tomu je zapotřebí soustavná psychiatrická péče lékařem, který získá Vaší důvěru. O tom píše i naše peer poradkyně. Druhým problémem je fakt, že nežijete tak (nebo tam) jak byste chtěla a jste bezradná v tom, jak tuto svou potřebu uspokojit. To samo může být zdrojem stresu, který může Vaše depresivní stavy zhoršovat a uzavírat tak bludný kruh. V tom Vám může pomoci psychoterapie.
Avatar

Lenka

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, mojí diagnózou je také bipolární porucha a chápu, o čem píšete. S podobnými potížemi jsem se potýkala také. Nechtěla jsem si připustit, že jsem nemocná, stejně jako mi nevyhovovala většina léků, které mi můj psychiatr předepisoval. Nedůvěřovala jsem svému lékaři, jeho diagnóze, stejně jako lékům. Důsledkem tohoto postoje byla často opakovaná hospitalizace (většinou po manických atacích), po níž následovalo období letargie a depresí. Bylo mi opravdu velmi špatně, nevěděla jsem kudy kam a snažila jsem se najít nějaké alespoň trochu pozitivní řešení. Začala jsem být otevřenější ke svému lékaři, diskutovali jsme o medikaci a já jsem si postupně připadala lépe. Cítila jsem u něj podporu a po několika pokusech i omylech jsme nakonec našli léky, které mi vyhovují. Důležité bylo pro mě také setkání s přístupem zotavení (recovery). To mi do života přineslo naději, pozitivní vizi a nakonec i smysluplnou práci. Myslím, že by pro Vás bylo dobré Vaši nemoc přijmout, o svých potížích a medikaci otevřeně mluvit s lékařem a hlavně věřit, že i s touto diagnózou lze žít plnohodnotný život. Moc Vám držím palce a přeji hodně štěstí.


Zpět na seznam