Dobrý den,Je mi 20 a pocity méněcennosti už mam od malička.Až na základní škole jsem začala přemýšlet o depresích.Ja a deprese?Pche to určitě ne však jsem jen smutná nic to není.Spíš jsem měla pocit že nemám nárok je mít.Tak se v mé " geniální" hlavičce zrodila myšlenka. Tak prostě smutné myšlenky potlačím a je to! Díky tomu jsem se přestala svěřovat úplně se vším i rodině. To jsem ovšem ale nevěděla co za katastrální následky to bude mít.
Teď ve svých 20 si nejsem schopná pomalu objednat jidlo na veřejnosti aniž bych neměla návaly paniky a úzkosti. Dokonce i když jdu po ulici hlídám si každý krok abych třeba nechodila nějak divně nebo abych nezakopla.Párkrát už se mi dokonce stalo ze jsem se psychicky zhroutila v práci.Strašně bych chtěla chodit někam k psychologovi ale ja to nezvládám. Byl tu jeden pokus. Paní byla úžasná a strašně moc hodná ale ja zase selhala.Den před sezenim se něco stalo.Melo to za následek to ze jsem k ní už nepřišla. Mela jsem strašný pocit vinný že jsem jí zklamala a bála jsem se tam ukázat. Od té doby se to jen a jen zhoršovalo. Každý den chodím spát s myšlenkou " proč ještě žiju? Jsem úplně zbytečná! Jak by mě někdo mohl mít rád?!" A podobné myšlenky. Ovšem před ostatními nedám nic najevo i kdyby mě to mělo zabít! Vždy se usmívam a dělám blbosti jen aby si toho nikdo nevšiml. Mám strašně rada když se lidé smějí ale ja to postupně vzdávám. Už nevím co mám dělat...
Petr Příhoda
Odpověď odborníka:
Dobrý den, myslím, že první krok jste udělala, když jste se obrátila na psycholožku. Jedno selhání nic neznamená, a dobří odborníci jasou na to zvyklí. Takže Vám mohu jedině doporučit zkusit navázat tam, kde se proces, který vypadal nadějně, přerušil. Poradit se také můžete anonymně na některé z linek důvery.
Lenka
Odpověď peer poradce:
Dobrý den, s podobnými pocity, jako zažíváte Vy (deprese, pocity méněcennosti, úzkosti apod.) jsem se setkala až v pozdějším věku, kdy mi byla diagnostikována bipolární afektivní porucha. Zpočátku jsem zažívala spíše manické epizody, později i různě dlouhá období depresí. Dovedu pochopit, co jste prožívala a do jak obtížné situace jste se dostala. Říkám si, kolik Vás to muselo stát sil skrývat přede všemi své pocity, s nikým o nich nemluvit a navenek se tvářit jakoby nic. Také jsem to někdy dělávala a vím, jak je to těžké. Většinou jsem se ale o svých stavech snažila mluvit alespoň s rodinou, blízkými přáteli a samozřejmě s lékařem. Myslím, že podstatné a pozitivní je to, že jste se rozhodla vyhledat odbornou pomoc. I když schůzka s paní psycholožkou napoprvé nevyšla, nevadí, to se stává a rozhodně z toho nemusíte mít pocit viny či selhání. Na Vašem místě bych si s ní znovu dojednala schůzku a jednoduše se omluvila, že jste nemohla přijít. Případně bych vyhledala jiného terapeuta. Také si myslím, že by bylo dobré si o svých potížích promluvit i s někým blízkým ať již z rodiny či přátel. Věřím, že s odbornou podporou psychologa/psychoterapeuta dokážete najít příčiny svých potíží i způsob, jak je postupně zvládat. Moc Vám držím palce a přeji hodně štěstí.