Potlačená agrese

Dobrý den, je mi 19 a mám pocit, že mám v sobě potlačenou agresi, kterou bych si nejraději vybil tím, že bych někoho pořádně zmlátil či rovnou zabil, ale nedokážu to. Pokaždé, když se na někoho naštvu, jen se začnu klepat a stáhnu se do sebe. Doma mi, když jsem byl malý, říkali, že se nikdy nemám rvát a že mám vždy každému ustupovat a nebránit se. Tím pádem jsem si pokaždé nechával všechno líbit a nechával se psychicky i fyzicky šikanovat. Nikdy jsem se neuměl, a doteď neumím, jakkoli bránit. Pokaždé ustoupím a z boje uteču jako zbabělec. Hrozně moc mě toto štve. Takhle se správný chlap nechová. Důsledek toho je, že tu agresi mám v sobě nahromaděnou a chtěl bych si ji někde vybít, ale nevím kde a jak. Jaký máte názor na toto vy? Poradili byste mi, co mám dělat, abych jednou nevybouchl a někoho třeba nezavraždil? Děkuji za odpověď
Avatar

Petr Příhoda

Odpověď odborníka:
Dobrý den, když čtu odpověď naší peer poradkyně, nemám mnoho co dodat. Potlačovanou agresi má v sobě v určitých situacích asi každý. Problém může být, naučil-li se člověk příliš plnit potřeby druhých na úkor těch vlastních. Napětí, které tímto nesouladem zákonitě vzniká, může mít mnoho podob, včetně těch tělesných (strach, neschopnost říci a udělat "to své" v pravý čas, někdy až paralýza, ústup, stud....). Chytré knihy mohou leccos napovědět, někdy je ale pomoc psychoterapeuta tím, co nejvíc člověka posune. Psychoterapie Vám může pomoci odhalit mechanismus, co se děje a jak ve vás vzniká to, že nedokážete své niterné potřeby pojmenovat a prosadit (možná si je i uvědomit). Pojmenováním souvislostí tohoto způsobu a jeho prožitím se může podařit, že třeba "malé věci začnete dělat trochu jinak", což může být začátkem cesty jak z toho.
Avatar

Jana

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, myslím, že se dokážu do vašich pocitů dobře vžít, protože mě doma v dětství taky naučili pořád brát ohledy na ostatní, být slušná a zdvořilá a sebe dávat až na poslední místo. Takový celoživotní návyk mě přivedl k depresi a úzkosti a až jejich léčba mě naučila zdravějšímu přístupu k sobě a ostatním. Myslím, že vaše návaly vzteku by mohly být jen „zdravější“ reakcí, než byla moje deprese, ale mohly by být stejně nebezpečné. Mně kdysi velmi pomohla kniha Dr. Praška: Asertivitou proti stresu. Její hlavní myšlenka, že má člověk být k sobě STEJNĚ ohleduplný jako k ostatním, pro mě byla doslova hojivou „pilulkou“, stejně jako to, že má člověk právo na chybu, právo odmítnout ostatním jejich žádost, atd. Podle vašeho popisu myslím, že vám tělo jasně dává najevo, že musíte pravidla, která vás v nejlepší víře rodiče naučili, upravit. Pokud by vám nepomohla četba, doporučila bych vám psychoterapii – mně osobně velmi pomohla. Zbavit se dlouhodobého návyku je totiž někdy bez podpory terapeuta velmi těžké, protože člověk si sám u sebe často ani neuvědomuje, že jedná pod tyranií naučených, zautomatizovaných vzorců myšlení a chování, které mu ubližují, a potřebuje někoho, kdo mu laskavě, ale trpělivě pomáhá je uvidět. Vy jste mladý a určitě se vám to může podařit snadněji, než se to nakonec povedlo mně. A jako rychlá první pomoc by vám pro začátek asi pomohlo návaly vzteku i fyzicky vybít (při sportu, boxovat do matrace, apod.) Držím vám palce!


Zpět na seznam