potřebuji pomoc

Dobrý den, z Vašeho dotazu je jasné, že to v životě máte opravdu těžké a pomoc potřebujete. Nejsem ani oční ani posudkový lékař, takže se nemohu vůbec vyjádřit k tomu, nakolik Vám zrakové postižení snižuje schopnost pracovat, s čímž je pak spojeno případné přiznání invalidity. Je pravděpodobné, že Vaše zrakové postižení může podporovat i Vaše psychické problémy už jen tím, že Vám znesnadňuje běžný kontakt s lidmi. S tím by se možná dalo pracovat, myslím, že v tomto Vám dala některé tipy naše peer poradkyně. Psychiatrická diagnóza s číslem 41, přesně F 41 ukazuje na úzkostnou poruchu, což by odpovídalo Vašim potížím, jako je strach chodit do veřejných prosto a úzkost. Tyto problémy se léčí krom léků také psychologicky, tedy s pomocí psychoterapie. Úkost také může vést ke zhoršení pozornosti a soustředěnosti, což může připomínat poruchy pamětí.

Dobrý den, z Vašeho sdělení chápu, že to nemáte jednoduché. Váš každodenní život je ovlivňován mnoha překážkami. Dám Vám za pravdu, oči jsou důležité. K tomu mě napadá, zda ve Vašem místě bydliště nebo v okolí neexistuje nějaká organizace nebo podpůrná skupina pro lidi s oční vadou, kde byste mohl načerpat informace nebo inspiraci, přijít mezi lidi, kteří mají podobné potíže a Vám porozumí a Vy můžete zjistit, jak se s nimi vypořádávají právě oni. Když se podívám kolem sebe, tak právě lidi s nějakou poruchou, ať už je to sluch, oči nebo jiné omezení, se mi stávají příkladem či vzorem v tom, jak zvládají svojí situaci a dokážou se i s omezením zapojit do svého každodenního života. Pak mi kolikrát připadají mé problémy ve srovnání s nimi úplnou prkotinou. K zapomínání bych Vám ráda řekla, nezoufejte. V dnešní době může už i mladý člověk zapomínat, tím jak je doba uspěchaná a my si musíme hodně pamatovat, přijímat neustále nějaké informace a podněty. Ze zkušenosti jiných lidí vím, že jim pomáhá - trénink paměti. Jde buď o pracovní listy (můžete najít i na internetu), nebo některé neziskové, podpůrné organizace nabízejí trénink paměti ve svém programu. Nyní k duševnímu zdraví. Z Vaší zprávy vnímám, že se vyhýbáte styku s lidmi, okolí a trávíte čas doma. Za takových okolností jsem i já v minulosti pociťovala samotu, zoufalství, selhání a skoro žádnou naději na něco lepšího. Bohužel samota a s tím spjaté pocity mě hnaly do větší izolace, kdy jsem se odcizovala každému i sama sobě. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že mi pomáhalo udržovat si strukturu každého dne – jako např. pravidelně vstávat a jít spát, jídlo, odpočinek při únavě, plnění nějaké činnosti, i povinností a naplnit den nebo týden (kromě povinností) něčím, co mi dělalo dobře, přinášelo radost a zároveň zkoušet i něco nového, zaměřit se na to, co jde. Krok za krokem jsem zjišťovala, co vše vlastně zvládnu, přibývala sebejistota a pocit selhávání začínal mizet. Postupně jsem i zkoušela setkávat se s lidmi, trávit čas s někým nebo ve skupince. Časem jsem krůček za krůčkem vylézala ze své ulity -objevila, co dokážu, co můžu ovlivnit -, a našla lidi, kteří mi rozuměli, já se cítila v jejich společnosti bezpečně, brána taková jaká jsem a nejednou mi pomohli.