Řezání
Dobrý den, mám problém trpím depresemi, úzkostmi,a od 13 let se řežu... Ale dřív to bylo spíš aby si mě lidé všimli, pak sem tím přestala ale nedávno sem měla těžké období a zase se k tomu vrátila jenže teď sem překonala deprese a úzkosti ale řezat sem se nepřestala, ba naopak miluju to každé riznuti si píšu do deníku a fotím baví mě to... Je to moje závislost když vidím že mi jizva zarusta okamžitě si ji rozdrapu do krve... Začala sem na zápěstí.. A líbí se mi nosit dlouhé rukávy a schovat to jak to jen jde... Kdyz se riznu a vidím krev cítím úlevu pocit štěstí a klidu hrdost nad sebou... Je to úplně mimo uvědomuji si to ale nedokážu přestat... Miluju to to je v mém deníčku časté slovo miluju řezání do té stejně jizvy která je pak ruda a tolik krásná... Řežu se jen do té samé Jizvi a o to víc mě to baví a láká.... Nechci jít k doktorovi aby mi dal prášky... Takže píšu sem možná abych se jen měla komu svěřit... Možná hledám pomoc aspoň psanou.... Děkuji za váš čas hezky večer.
Petr Příhoda
Odpověď odborníka:
Dobrý den, na Vašem příběhu je vidět, jak se z řezání může stát návyk až závislost. I mechanismy vzniku mohou být podobné, jako u jiných závislostí. Většinou za tím bývá psychická bolest (úzkost, deprese, dlouhodobá frustrace z neprožívání, nenávist k sobě apod.). Zde pak řezání přináší úlevu tím, že fyzická bolest přebíjí tu duševní, přináší prožitek, někdy až fascinaci, u lidí, kteří sami sebe nenávidí má pak také sebetrestající rozměr. Podobně, jako je tomu u jiných závislostí, může přinášet krátkodobou úlevu, která je pak spojena s nutkáním to opakovat. V dlouhodobé perspektivě pak většinou jenom odkládá problémy, které jsou za tím. Proto je lépe s tím něco dělat. Máte-li strach z léků, pak je možné, jak Vám radí naše peer poradkyně, navštívit psychologa či psychoterapeuta, který Vám může souvislosti Vašeho problému pomoci poodhalit, stejně jako i cestu, jak z bludného kruhu vykročit. Držím palce.
Agáta
Odpověď peer poradce:
Dobrý den. Pro mě, jako člověka, který se neřeže, je trochu těžké, abych se do toho vžila, přestože nejste první, o kom něco takového slyším, nebo vím. Chápu to tak, že jednu bolest nahrazujete jinou. Jeden filosof, který trpěl depresemi, rád chodil v zimě ven. Popsal to slovy: " Cítím chlad, tedy alespoň něco". Skoro bych vám doporučila raději jiné zážitky, než řezání, nemusí být zdaleka ani tolik adrenalinové. Myslím tím třeba ty procházky. Nebo nějakou činnost, při které můžete být druhému užitečná, ať už pomůžete někomu z rodiny, kdo by o vaši pomoc stál a potřeboval ji, nebo i někomu cizímu. Neříkám, že se z vás musí stát hned dobrodinec, ale vím, že pomáhat druhým pomáhá mě. Pokud se zdráháte jít k lékaři kvůli lékům, zkuste přeci jen třeba vyhledat psychoterapeuta. Terapie by Vám mohla pomoci zorientovat se ve vašich potřebách, můžete zjistit jaké jsou Vaše životní cíle a čím jich můžete dosáhnout, společně s terapeutem hledat motivaci k tomu, co by Vás uspokojovalo. Jistě to nebude jednoduché někomu se svěřit, ale moc bych Vás v tom chtěla podpořit.
Zpět na seznam