stres, deprese a úzkost

Teď už se půl roku pořádně nestýkáme, párkrát jsme se pohádaly a došla jsem zkrátka k závěru, že jsem se do ní zamilovala, a nemůžu překousnout fakt, že má teď v životě někoho důležitějšího. Tohle ale není uplně to, o čem bych chtěla nebo měla potřebu mluvit. Spíše jsem chtěla poukázat na okolnosti, které by Vám více pomohly vžít se do mé situace. To co mě opravdu zajímá a s čím si nevím rady jsem já. Mám pocit, že se neznám, nemůžu se usadit, chci být "od každého trochu" a nikdy uplně spokojená. Vím, že není obvyklé o sobě tohle říkat, ale já se snažím být dobrý člověk, jsem hodná, lítostivá a prioritou pro mě vždycky bylo to, aby byli šťastní lidi kolem mě, pokud to tak bylo, pak jsem teprve mohla být já. Naopak to prostě nefunguje. Jsem hodně uzavřenej člověk, když nebudu počítat situace, kdy jsem byla opilá a řekla o sobě něco, čeho jsem hned ráno litovala, málo komu řeknu, co mě trápí, beru to jako osobní věci, který nepotřebuje nikdo vědět a stejně mi s tím nějak nepomůžou, tak proč vlastně. Taky jsem dost nedůvěřivá a nesnesla bych pomyšlení, že by si o mě někdo povídal a řešil to.