Těžká sociální fobie

Dobrý den, od 15 let se léčím s těžkými úzkostmi objevujícími se při kontaktu s lidmi. Nyní je mi 28 let. Nejsem kvůli této psychické poruše schopna pracovat. I když se cítím lépe na úrovni myšlenek, vždy se mi zrychlí dýchání, začne bušit srdce, cítím obrovitánský pocit napětí a vypadá mi soustředění. Zkoušela jsem odborníky a léky, za celou dobu se můj stav nezměnil natolik, abych byla schopna docházet do práce (zkoušela jsem různé pozice i práci v chráněné dílně). V dětství mi přišlo normální chodit mezi lidi do školy, zvládat to, i když plachá jsem byla vcelku dost. Ve 12 se u mě ale něco změnilo a v 15 se silné úzkosti rozjely naplno. Cítím strašný pocit vzteku, bezmoci a nepochopení, smutku nad tím, proč se to stalo. Chtěla bych vyzkoušet všemožnou pomoc, protože nic jiného mi stejně nezbývá. Mým největším současným úkolem je to, abych odolávala myšlenkám na sebevraždu. Co byste mi prosím poradili a doporučili vy? Děkuji za snahu a jakékoliv nápady.
Avatar

Petr Příhoda

Odpověď odborníka:
Dobrý den, při léčbě sociální fobie, zvlášť pak u u těžkých chronifikujících forem, má krom léků také velký význam psychoterapie. Je to dlouhodobá, systematická práce na sobě za pomoci psychoterapeuta a je třeba mít trpělivost, protože jd o běh na dlouhou trať. Jednou z metod jetzv. kognitivně behaviorální terapie (KBT), která spočívá v práci na racionálním uchopení toho, co se děje a následně v nácviku odolávání problémovým situacím. Uplatňují se i jiné směry (dynamické, humanistické), které se zase více snaží odhalit, z čeho úzkostně fobické stavy vycházejí. Porozumění člověka sobě a svým procesům pak může napomoci ke změně. K tomu je pak možné připojit psychosociální rehabilitaci. proberte tyto možnosti se svým lékařem.
Avatar

Lenka

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, se sociální fobií nemám osobní zkušenost, mojí diagnózou je bipolární porucha. Ale chápu Vaše pocity vzteku, bezmoci a smutku, takové jsem také zažila, když mi léčba nepomáhala. Hledala jsem různé možnosti, jak svoje psychické problémy řešit a stále je vlastně hledám. Myslím, že je důležité komunikovat s lékařem jako rovnocenný partner a nebát se mu otevřeně říci, co se s Vámi děje, co potřebujete, či co se Vám nelíbí. To, že Vám dosavadní léčba nepomáhá, může být podle mého názoru způsobeno ne zcela vhodnou medikací či absencí psychoterapie. Probrala bych na Vašem místě zevrubně svoji situaci s Vaším lékařem a navrhla mu zkusit jiný způsob léčby. Pokud to nepomůže, vyhledala bych jiného psychiatra. Také existují sociální služby pro lidi s duševním onemocněním (jejich seznam najdete na internetu), zkusila bych nějakou navštívit. Přeji Vám hodně štěstí a držím palce.


Zpět na seznam