Trápící mě problémy, prosím odepište co nejdříve. Děkuji předem

Dobrý den. Celkově vzato se da říct ze jsem introvert, kvůli 9 leté šikaně moc nevyhledávám kontakt s lidmi. Za poslední rok se to zhoršilo tak ze pomalu nemohu vyjít ze svého pokoje protože se bojim mluvit s rodinou nebo něco udělat všichni mě sleduji každý muj krok to samý i venku ve městě nebo ve škole na kroužku a tak. Kvůli tomu pokaždý když opustim svůj pokoj mi strašně buši srdce, mam pocit ze brzo omdlim, těžce se mi dýchá jako by mi v dýchání něco překáželo. Celá se klepu a je mi do pláče. K tomu se přidávají tyto veci i když jsme v klidu ve svým pokoji jen je to o hodně horší a já se svíjím a lapám po dechu protože mam pocit jako bych se dusila. Do toho mi vždy stékají slzy a já se cítím úplně ochromena. Aby toho nebylo málo tak mě z ničeho nic tak 3-4x do týdne přepadají z ničeho nic pocity smutku a myslenky na sebevrazdu. Někdy se mi i stává ze slyším něco co není například jsem ve svým pokoji a čtu si knihu, slyším jak na mě někdo volà tak otevřu dvere a zakročim co se děje a Mamka pote vykoukne že co tu řvu a že nikdo nikoho nevolal. To je vše co mě momentálně trápí. Nevim vůbec co si s tím mam pocit hlavně jelikož mě je 14 a nemohu si sama na nějaké vyšetření jít sama a rodiče kdyby slyšeli ze chci k psychologovi či psychiatrovi tak by se mi vysmáli. Nejde třeba požádat obvodní doktorku aby navrhla rodičům aby mě vzali na vyšetření ? Vůbec netuším či mam dělat ale jediné co vím je ze chci pomoct protože jsem už unavená z toho co se mi děje.
Avatar

Petr Příhoda

Odpověď odborníka:
Ahoj, myslím, že uvažuješ dobře v tom smyslu, že se můžeš poradit se svou obvodní lékařkou. Na některých školách je k takovým účelům také dostupný školní psycholog, nevím, jak tomu je v té Tvé. Další možností je obrátit se o pomoc na linku bezpečí, která je pro děti a mladistvé do 18 let bezplatná, číslo je 116 111. Tato linka disponuje i chatovou a mailovou službou, což umožňuje několikerý kontakt (na rozdíl od poradny našeho typu), kde je možné problém lépe zmapovat a načrtnout řešení.
Avatar

Bára

Odpověď peer poradce:
Dobrý den. Velice si cením Vašeho dotazu. To co popisujete, nejde rozhodně brát na lehkou váhu. Když vzpomínám na své problémy, také začaly jakousi sociální fobií. Ve škole jsem měla panickou hrůzu se s ostatními bavit. Bála jsem se, že řeknu nějakou blbost a ostatní se mi budou smát. Měla jsem sucho v ústech, potily se mi ruce. Nakonec jsem zůstala sama, bez přátel. Pak se přidala lítost, často jsem po večerech brečela. Až jsem pomyslela na sebevraždu a to byla poslední kapka. Tohle už nebylo normální a muselo se s tím něco dělat. Přiznala jsem to rodině a ta mě zavedla k psychiatrovi. Byla jsem ale už plnoletá. Sama za sebe bych řekla, že bez součinnosti rodiny to nepůjde. Pokusila bych se jim to vysvětlit. Vážně vysvětlit, že to není jen nějaká pubertální výstřednost. Pokud myslíte na sebevraždu, je to opravdu vážné. Svěřit se dětskému lékaři mi přijde jako dobrý nápad. Měl by Vás vyslechnout. A podpořit nějaká další vyšetření. Přeji mnoho sil.


Zpět na seznam