Úzkost a Itakem

Dobrý den, trápí mě úzkosti, že jsem vážně nemocná, strach, co by bylo s rodinou, kdyby se mi něco stalo, ale i strachem o své blízké. Nikdy jsem to neměla, ale od začátku roku jsem si prošla několika krizemi, reoperace očí u syna, manželův úraz a hospitalizace, u mě špatné snášení nitroděložního tělíska (nesnesla jsem pocit cizí věci v těle). Byla jsem u neurologa -motání hlavy, úzkosti, nechutenství, úbytku na váze (55 kg na 172 výšky). Od června mám Itakem 10 mg.Prvních asi tři týdny byly strašné, zhubla jsem na 48 kg. Musela jsem navštívit prakt.lék..PL mi vystavila pracovní neschopnost a ať vydržím,že se to stává.Itakem mi zabral a já se cítila dobře. Ale teď tak od půlky září mívám opět strach. Neobjevuje se to často,ale je to zase čím dál častěji. Je možné,že je to jen kolísáním hormonů a tak? Dr mi říkala, že někdy to tak bude,že pár dní mi bude hůř, ale pak se to zase zlepší,že to beru krátkou dobu. Ale přijde mi,že teď se to objevuje častěji a už mám zase strach,že to přijde a budu na tom tak, jako když jsem Itakem začínala brát. K psychiatrovi zatím nechodím, chtěla jsem se spíš poradit,jestli je to normální,nebo už je na mne dávka 10 mg slabá a mám navštívit lékaře? Už ty tři týdny zažít nechci,začala jsem se vracet života, partnerského, rodičovského, pracovního, a nechci se znovu bát, nejíst, potit se, nespat. Nic se u nás v rodině neděje a přeci mám strach o děti, manžela, o sebe, nedej bože, když slyším, že je někdo z blízkých nemocný. Děkuji Vám moc.
Avatar

Petr Příhoda

Odpověď odborníka:
Dobrý den, ani antidepresiva stop¨rocentně nemohou zaručit, že se potíže znovu neobjeví. Escitalopram (Itakem) se dávkuje většinou mezi 10 a 20mg dle stavu, takže navýšení dávky lze zvažovat. To ale musí naordinovat lékař, který Vás vyšetří. Vzhledem ke zhoršení stavu bych se obrátil na psychiatra. Také by bylo vhodné zvážit psychoterapii, která je v kombinaci s užíváním antidepresiv nejúčinnější léčbou.
Avatar

Jana

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, mám mnohaletou zkušenost s úzkostnou poruchou, která se také spustila po mnoha objektivně těžkých situacích. Snad vám můj pohled pomůže. Věřím, že těžké situace člověk sice překoná, ale pokud ho silně emočně zasáhly, můžou na nás působit dál, i dlouho po tom, co se děly. Léky jsou velikou úlevou, ale opravdu se zbavit traumatu, který nám tyto situace způsobily, tedy je z našeho podvědomí (ne paměti) vymazat, jde spíš tím, že o nich mluvíme a postupně tak dojdeme ke smířením s tím, že vůbec kdy byly. Teprve pak mohou přestat "prosakovat" do přítomnosti a stále nám způsobovat přílišný strach, že by se mohly opakovat (nebo něco podobného). Když se snažíme být statečné a fungovat, vlastně je odsouváme z vědomí - ale ony tím paradoxně nezmizí, naopak někde v nás zůstanou. Moje doporučení by tedy bylo, abyste o všem těžkém, co vás v poslední době potkalo, mluvila s někým, ke komu máte důvěru. Vím, že to zní paradoxně a vzbuzuje obavu, že se tím budete trápit. Ale mělo by to pomoct získat k těm situacím přístup "prostě se to stalo a doufám, že se to nebude opakovat". Pokud by se vám nedařilo k takovému smíření dojít hovorem s někým blízkým, vyhledejte pomoc (nejlépe psychoterapeuta). Přeji vám, abyste došla klidu, navzdory tomu, že se v životě občas dějí nelehké věci. Jsem důkaz, že to jde, a moc vám přeji také ke klidu dojít.


Zpět na seznam