Úzkost - přechod

Dobrý den pane doktore, na panickou úzkost se léčím od 23 let (nyní je mi 45 let). Asi nejhorší období jsem měla před deseti lety (souviselo to s prací), před devíti lety jsem byla u vás v CKI, kde jste mi velmi pomohli. Od té doby jsem byla víceméně v pohodě, můžu říct, že to bylo možná mé nejlepší životní období. I když úzkost samozřejmě někdy přišla, vždy během dne, max. dvou, tří dnů odešla, a vše se vrátilo do normálu. Celou dobu beru medikaci 300 mg Olwexye a 15 mg Mirzatenu. Teď ale poslední měsíc se v tom zase strašně „plácám“, začalo to jedno ráno, kdy jsem měla hrozně silnou úzkost a od té doby mám takový zvláštní pocit, který mě pořád zúskostňuje (měla jsem ho myslím i před těmi 10 lety). Nevím, jestli by se to dalo nazvat derealizací či depersonalizací, ale je to pocit, že vlastně svět, který znám, je jen můj a že každý to vlastně vnímá jinak. Špatně se mi to vysvětluje, je to, jako bych intenzivněji vnímala svůj život. Nejhorší je to vždy ráno po probuzení. . To mi to tam přímo „šrotuje“. A samozřejmě se bojím, že ten pocit budu mít pořád. Přitom vše, manželství, práce, přátele mi funguje dokonale. Mám na vás proto prosbu – je možné, že by to mělo souvislost s nadcházejícím přechodem, že by třeba přestaly působit ta antidepresiva a že ten pocit je součástí úzkosti? Moc si vážím toho, že provozujete tuto poradnu a děkuji předem za odpovědi. I.V.
Avatar

Petr Příhoda

Odpověď odborníka:
Dobrý den, při derealizaci má člověk pocit narušení kontaktu s okolním světem, který mu připadá vzdálený a neskutečný, pacienti to někdy přirovnávají "jako by okolní svět byl za sklem nebo za mlhou", drealizační prožívání je velmi nepříjemné a člověka často zúskostňuje. Při depersonalizaci popisují lidé narušení vlastního prožívání, které jim připadá cizí, občas líčí, že si člověk připadá jako někdo jiný apod. Nevím, zda něco z toho je blízké i Vám, derealizace a depersonalizace mohou být součástí úzkosti. To, co líčíte, že vás zúskostňuje se zdá být úzkostným prožíváním něčeho, co tak je. Každý prožíváme svět svým jedinečným způsoběm a jak ho vnímají druzí nevíme. Víme jen to, že se s nimi na mnohém shodneme, což nám zprostředkovává dialog. Antidepresiva nezaručují, že se člověk bude cítit trvale dobře, někdy se může zdát, že přestávají účinkovat. To můžete důkladněji probrat se svým psychiatrem. Ke zvládání úzkosti a pochopení jejích zdrojů také může velmi přispět psychoterapie.
Avatar

Jana

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, také se léta potýkám s úzkostnou poruchou a vím, jaké peklo dokáže udělat člověku ze života. Mně osobně nejvíc pomohla pravidelná delší psychoterapie, ve které jsem dokázala příčiny své úzkosti poznat a naučit se větší sebejistotě. Přesto mě občas úzkosti přepadají, většinou ale vím, co je spouští a s čím v mé aktuální situaci to koresponduje. Léky po většinu času brát nemusím. Z vašeho popisu, kdy vše máte v životě v pořádku a k vaší spokojenosti, bych si říkala, že zhoršení mohlo způsobit něco, co na vás působí podprahově, nějaké obavy, které ani nepřipouštíte do svého plného vědomí, a že by bylo dobré to prozkoumat. Ono i období kolem přechodu přináší do života změny, které není snadné přijmout, to si dobře pamatuji. Někdy lidé říkají, že se v bolestných věcech nechtějí "šťourat", že je lepší na ně nemyslet. Moje zkušenost ale je, že když jsem to tak dělala, musela jsem brát léků stále víc, abych jen přežívala (o spokojený život nešlo). Lepší dlouhodobé výsledky mi přineslo s některými věcmi se prostě smířit, nejdou-li změnit, nebo začít nevyhovující věci měnit - nebo aspoň svůj přístup k nim. Moc vám přeji, ať je vám brzy zase lépe.


Zpět na seznam