deprese naší babičky

Dobrý den, omlouvám se, ale zprávu nejsem schopná zkrátit, posílám jí proto nadvakrát. Dobrý den, mám problém s babičkou. Před zhruba sedmi lety zemřel děda na rakovinu a babička to těžce nesla. Každou chvíli jí připadalo, že má nějakou smrtelnou nemoc. Nakonec se zhroutila u doktorky, když jí řekla, že se jí něco nezdá na páteři. Táta jí hned odvezl k nějakému doktorovi, který si s ní povídal, říkal jí přesně to, co my všichni. Nicméně to na čas pomohlo. Babička se z nejhoršího dostala. Od té doby se to párkrát opět zhoršilo, vždycky se to vyřešilo, ale její problém vlastně nikdy nezmizel. Vždy, když babička propadá depresím, stěžuje si, jak jí něco bolí (kdysi to byla noha, babička tehdy nemohla téměř chodit, teď je to zase ruka), jak nemá sílu a jak je pro ní všechno příliš namáhavé . Mí rodiče si sní dlouho povídají, snaží se jí utěšit. Babička už téměř nevychází z domu, občas si dojde nakoupit nebo jí nakoupí táta, ale jinak je celý den sama. Nechodí do žádneho klubu, už nemá žádné zajmy. Snažíme se jí vysvětlit, že by měla někam chodit, mezi lidi. Nedávno byla přednáška v knihovně o prokrastinaci pro seniory. Přes všechnu snahu se nám jí nepodařilo tam dostat. Mé rodiče stojí vždy hromadu sil jí z takového stavu dostat, je to ale jen krátkodobé a já vidím, že oni na to už přestávají mít energii.