deprese = neschopnost dospět

Dobrý den, tvrzení, že „lidé jsou depresivní protože odmítají dospět“, považuji za nepřiměřeně zjednodušující a generalizující. Rozhodně si nemyslím že by platilo pro výraznou část lidí s depresemi. Zároveň však může být pravda v tom, že pokud z nějakého důvodu nemáme život ve svých rukou, může to k depresi významně přispívat. Zjednodušující pohled vidím i v tom, že deprese může být prvotní příčinou proč má člověk potíž život zvládat (nedostatek energie, potíže v rozhodování, soustředění ..), dále pak nebere v úvahu řadu dalších faktorů, které svobodnému řízení vlastního života brání (nebyla možnost se tomu naučit, ekonomická situace ..). Nepíšete nic o tom, zda máte zkušenosti s léčbou deprese. Myslím, že by pro vás bylo vhodné vyhledat pomoc odborníků – psychiatra, který by vám mohl předepsat léky na zmírnění projevů deprese i psychologa (psychoterapeuta), který by vás mohl podpořit v práci na změnách, abyste postupně dokázala žít spokojenější život. Inspirativní mi v tomto ohledu přijde odpověď naší peerporadkyně. Vzhledem k tomu, že máte i myšlenky na sebevraždu, bylo by vhodné pomoc neodkládat – bez objednání můžete navštívit některé z krizových center či zatelefonovat na linku důvěry. Držím vám palce a věřím, že zlepšení je možné.

Dobrý den, kéž by vám pomohlo, že jsem na tom byla velmi podobně jako vy - a dá se z toho dostat. Sklony k úzkosti jsem asi měla od dětství, ale až ve středním věku po nahromadění několika těžkých životních krizí u mě propukla úzkostně-depresivní porucha a několik let mě opravdu vyloženě decimovala. Brala jsem stále víc léků, ale bylo to jen k tomu, že jsem přežívala; o nějakém uspokojivém životě to nebylo. Co mi nakonec opravdu pomohlo byla delší intenzivní psychoterapie. Teprve v pravidelných rozhovorech s terapeutkou, ke které jsem měla důvěru, jsem postupně objevovala, proč vlastně úzkosti a depresi propadám, jak ji způsobuje moje vnitřní prožívání a vidění světa i můj přespříliš kritický postoj k sobě samotné. Chtělo to čas, trpělivost i dřinu, které je třeba, aby člověk dokázal přijmout, že se potřebuje změnit. Ale stálo to za to. Moje hrůza z představy dalšího života i můj extrémní strach z něj ustoupily, pak jsem se začala na svět i sebe dívat jinak - a postupně mi to pomohlo cítit se nakonec v životě docela spokojená. Můžu vám doporučit, abyste si takovou odbornou pomoc taky dopřála. Něco si přečíst nepomůže tolik, jako když vám někdo laskavě a trpělivě pomáhá uvidět vaše konkrétní navyklé způsoby přemýšlení a vy díky tomu uvidíte, co potřebujete změnit, aby vám na světě bylo dobře. Hlavně to nevzdávejte! Taky jsem neviděla světlo na konci tunelu a nevěřila, že mi někdy bude lépe! Když jsem posílila svoji sebeúctu a našla optimističtější pohled na svět, přestala jsem být vyděšenou holčičkou (uvnitř) a stala se rozumnou ženou (kterou jsem podle věku už dávno měla být). Určitě to taky můžete dokázat. Moc vám to přeju.