Deprese, stavy uzkosti a samoty, vztahy

Dobrý den,je mi 17 let. Poslední dobou pociťuji velké deprese a stavy úzkosti pocity samoty a toho, že mi nikdo nerozumí, přesto že mám kolem sebe spoustu lidí, kterým na mě opravdu záleží od rodičů až po přátele a asi i mého přítele. Myslím si, že to trvá už nějaký ten měsíc. Přijdu si nepotřebná a zbytečná jako bych ztratila smysl všeho. I když se ve škole snažím ne vždy mi to jde. Mám úžasnou třídu, ale jsou tací, co mě na škole nemají rádi a já se s nimi podvědomě neustále srovnávám a bojuji. Cítím se pak oproti nim jako nic. Chybí mi i někdo kdo mě bude vést, nebo mi bude radit a bude mi rozumět, jenže nikdo takový tu není. Moji rodiče jsou úžasní lidé a milují mě, ale většinou mi moc dobře nepomohou spíše naopak. Jak jsem v začátku psala "asi i přítele" není to tak dlouhá doba, co jsme měli krizi, která u mě asi stále probíhá.Ve zkratce po roce vztahu mi řekl, že se jeho city ke mě změnily. Nic jsme si neudělali nebyl důvod, ale prostě se to stalo a já ho z toho nijak neviním. Už mě nemiluje, pořád mu na mě záleží a má mě rád, jenže mám pocit jako by byl se mnou a zároveň nebyl. Dávám mu veškerou svou lásku snažím se být tou nejlepší, ale nestačí to. Mnohdy když se nesnažím a nic nečekám je to lepší. Možná jsem moc rychlá a chce to čas, ale je to pro mě těžké. Pořád si přeji, aby se mu to vrátilo. Mám strach, že se to už nikdy nevrátí asi bych to nezvládla. Nedokážu se smířit se ztrátou. Předem děkuji za odpověď.
Avatar

Michael Kostka

Odpověď odborníka:
Dobrý den, váš dotaz jsem si přečetl několikrát a nejsilnější dojem je, že toho k probírání máte opravdu hodně a jste na to sama. Nejistoty, smutky, úzkosti, stejně jako pocity jinakosti či nepochopení jsou v dospívání vcelku běžné, tím ale nemyslím, že máte "zatnout zuby" a vše vydržet. Největší podporou bývá, když člověk nezůstává s těmito pocity osamocen. Když máme možnost je sdílet s dalšími lidmi, tak často ztrácejí na naléhavosti, zároveň máme možnost se dozvědět, že řadu našich trápení v nějaké podobě zažili i druzí a můžeme se třeba i inspirovat tím, jak se s tím vyrovnávali oni (byť to rozhodně nemohou být "univerzální návody"). Nepochopil jsem, zda jste o tom se svými blízkými přáteli zkoušela mluvit a nešlo to, nebo zda jste nesebrala odvahu to otevřít. Je možné to s některým z kamarádů či kamarádek zkusit? Nebo s někým v širší rodině (teta, bratranec..)? Další možností jak získat podporu a prožívání lépe porozumět je vyhledání psychologa či psychoterapeuta. V některých městech též fungují psychoterapeutické skupiny pro dospívající - tam byste kromě podpory a pohledů z jiné perspektivy měla možnost zjistit, jak se další lidé - vrstevníci - vyrovnávají s obdobnými situacemi a prožitky. Držím palce
Avatar

Michal Kašpar

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, děkuji, že jste svůj dotaz adresovala také peer poradci. Moje odpověď má být založena na zkušenosti. Nějaké už mám, je mi 43 let. Za tu dobu jsem prožil několik vztahů, také deprese a úzkosti, znám to. Pokud jde o zázemí, o kterém píšete, popřemýšlel bych o tom, co vás vede k pocitům méněcennosti ve škole. Jistě máte kvality, o nichž se vašim spolužákům nesní, a není třeba jim nic dokazovat. Rodičům se podle toho, co o nich píšete, důvěřovat dá. Vím však, že naši blízcí mají vztah k nám zatížený péčí a potřebou vychovávat. Přesto bych zkusil najít způsob, jak s nimi své pocity sdílet. Vztah s přítelem pro vás teď asi není ideální, líbí se mi váš postřeh, že když se nesnažíte, je to lepší. Jste-li pro přítele vždy samozřejmě k dispozici, může vás tak brát a přehlížet. Ve 29 letech jsem prožíval silný vztah a trpěl nejistotou. Kolega v práci mi dal radu, ať dám té dívce prostor se projevit. Osvědčilo se to. Kdyby se vaše psychické potíže během doby nezmenšovaly, radím kontakt s psychologem nebo psychiatrem. Přeji hodně štěstí a úspěchů.


Zpět na seznam