Dotaz na dětského psychologa - separační úzkost

Dobrý den, ráda bych se zeptala na separační úzkost mého 15 měsíčního batolete. Syn si mě hlídal už okolo 8.měsíce a začínal se bát cizých lidí, okolo 12-13. Měsíce se ale situace změnila. Na místo mě přilnul k otci a já mu bohužel nestačím. Hysterický pláč když si manžel jenom obléká džíny ( spojený zřejmě s odchodem do práce), když manžel není doma často se ptá a pláče po něm, pokud doma je neustále chce nosit pouze od něj, nenechá ho odejít z místnosti a úplně nejnáročnější jdou noci, kdy vydrží plakat hodiny a chce jen tátu. Manžel je z toho vystresovaný a já samozřejmě smutná, že ho najednou neumim utišit. Je to normální? Může to samo přejít nebo to máme řešit? Doplním, že jsem mu nikdy nijak neublížila a věnuji se mu na maximum. Děkuji
Avatar

Michael Kostka

Odpověď odborníka:
Dobrý den, pracuji s dospělými a moje profesní zkušenosti s dětmi jsou značně omezené. Z hlediska mých psychologických znalostí ani rodičovských zkušeností, nenacházím ve vašem popisu nic, co by mi bylo "podezřelé" či mě z znepokojovalo. Je mi nicméně jasné, že pro vás jako rodiče, jsou tyto situace náročné. Mé osobní zkušenosti jsou značně podobné těm, které popisuje peer poradkyně níže. Přeji vám hodně síly a trpělivosti.
Avatar

Vlaďka

Odpověď peer poradce:
Dobrý den. Z odborného hlediska by Váš dotaz mohl opravdu zodpovědět pouze dětský psycholog, jak uvádíte v názvu dotazu. Já se svámi tedy alespoň ráda podělím o své vlastní zkušenosti s touto problematikou, protože sama vychovávám dvouletá dvojčata a nejrůznější výkyvy v jejich chování vůči lidem okolo dobře znám. I moje děti projevovaly různým způsobem separační úzkost a v různých obdobích vyžadovaly přítomnost různých lidí. A nebo naopak jejich přítomnost odmítaly. Pamatuji si na zklamaný výraz strýce našich kluků, který k nám pravidelně přicházel s velikým nadšením, že si s chlapečky pohraje. A odcházel za neutišitelného pláče, doslova "řevu" jednoho z nich, který spustil, sotva jej zahlédl ve dveřích. Snad ani nemusím psát, že strýc jim nikdy nic špatného neudělal. A stačilo pár týdnů a vše je jinak. Strýc je vítanou návštěvou bez jediné slzy. Stejně tak byly období, kdy kluci odmítali s kýmkoli kamkoli jít, pokud jsem nebyla na dohled. A pak to najednou šlo a ani si snad na mne nevzpoměli. Ta období se proměňovala a úzkost se vracela a odcházela. Znám to i z vyprávění kamarádek, které mají malé děti. Ty se často v nějaké fázi upínají na otce, babičku nebo kohokoli jiného, kdo s nimi žije ve společné domácnosti. Rozumím Vašim pocitům nejistoty a smutku, ale jsem přesvědčena, že neděláte absolutně nic špatně a že se vše brzy zase změní. A místo ještě větší snahy o dělání toho nejlepšího pro dítě si občas dopřejte i něco příjemného pro sebe. Ať máte kde čerpat sílu pro náročné chvíle s dítětem. Přeji Vám spoustu radosti z Vašeho syna a brzké zklidnění situace.


Zpět na seznam