Extrovert?

Dobrý den, je mi čtrnáct let a odjakživa jsem ráda ve středu dění. Jsem extrémní extrovert... Když jsem ale sama, celou domu přemýšlím nad tím, jak je můj život špatný, že jej musím změnit..... Co bude po smrti, jaká bude moje budoucnost, co se stane, když se sebou něco neudělám... Neříkám, že trpím nízkým sebevědomím, to vůbec ne... Ale když jsem mezi lidmi, tak jsem šťastná, když jsem sama, tak upadám do takových menších depresivních stavů. Je na tohle nějaká diagnóza? Popř. Co by mi na tohle pomohlo?
Avatar

Jana Rašková Ottová

Odpověď odborníka:
Dobrý den, děkuji za Váš dotaz do naší poradny a omlouvám se za pozdnější odpověď. Popisujete jakýsi rozpor mezi tím, jak se vnímáte a cítíte mezi lidmi (jste šťastná) a tím, jak Vám je osamotě (upadáte do menších depresivních stavů). Nemyslím si, že by to odpovídalo nějaké diagnoze, myslím si, že je to do nějaké míry normální u většiny lidí, jen si to ne všichni uvědomují. Možná hledáte vysvětlení, proč to tak máte. Bez znalosti hlubších reálií Vašeho života se neodvažuji to nijak více hodnotit. Napadá mne ale, že obecně lze říct, že mezi lidmi, přáteli, můžeme být v kontaktu s jinou polohou naší osobnosti, než osamotě. Do jisté míry se empaticky naladíme na atmosféru a náladu mezi lidmi a můžeme tak mít menší kontakt sami se sebou a větší kontakt s druhými, na které reagujeme. Naopak když jsme osamotě, tak se pak více dostáváme sami k sobě, vnímáme hlubší impulzy a třeba také ty, které se jindy tolik nehlásí o slovo. Už jenom to, že si toto uvědomujete, znamená, že jste schopna sama o sobě přemýšlet. Možná máte chuť k hlubšímu porozumění sama sobě. Je to úplně přirozené pro období života, kterým procházíte. Že si více než kdy před tím uvědomujete sama sebe, všímáte si více toho, jak myslíte, jak prožíváte, komunikujete. Dospívání je obdobím, kdy člověk hledá svou vlastní osobní identitu i to, jakou roli hraje ve svém sociálním okolí. Klade si otázky typu „Kdo jsem a kam patřím, jaký je smysl mého života,.." a další. Je to bouřlivé období někdy rychlých změn, intenzivních emocí. Ptáte se také, co by Vám pomohlo. Nevím, zda myslíte extrovertní polohu ve společnosti, nebo pocity, které přicházejí osamotě. Určitě je fajn mít ve svém okolí někoho, s kým můžete své pocity sdílet, kdo Vás podpoří a společně s Vámi bude procházet tímto obdobím. Ať již kamarádku, nebo někoho z rodičů, prarodičů, nebo i jiného člověka, ke kterému máte důvěru. Také si můžete se začíst do nějakých knih na téma dospívání. Pokud budou pocity, které prožíváte osamotě intenzivní, nebo se budou prohlubovat, můžete se obrátit na školního psychologa či Linku bezpečí a společně hledat cesty k úlěvě (dechová cvičení, práce s negativními myšlenkami, cvičení jógy a další). Držím vám palce a přeji hodně štěstí
Avatar

Jana

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, myslím, že podobné nejistoty k vašemu věku patří a není třeba se obávat něčeho divného. Já jsem spíš introvert, ale taky se cítím dobře s lidmi a taky o samotě někdy propadám nejistotám. Zdá se mi, že je důležité hledat rovnováhu, že každý člověk potřebuje obojí, i když třeba v různé míře. A k vašemu životu: já jsem si uvědomila, že často přehlížím to dobré, co mám, a pak se mi můj život zdá daleko horší, než ve skutečnosti je. Moc mi pomohla kniha o vděčnosti a její důležitosti pro náš dobrý životní pocit. Obvykle (asi z pudu sebezáchovy) upíráme pozornost k tomu, co nás ohrožuje nebo se nám nelíbí. Ale zkuste se dívat opačně, uvědomit si, co vše dobré vlastně máte a možná přehlížíte. Kdysi mě oslovila myšlenka, že "kdo neumí být spokojen s tím, co má, nebude spokojen nikdy". Jasně, automaticky proti tomu máme tendenci protestovat. Ale zkuste to, mně to moc pomáhá. Všímat si a oceňovat každodenní dobré maličkosti změní štvanici za stále něčím lepším v pěkný, spokojený život. Vy jste navíc stále na začátku života, proto v sobě posilujte víru, že bude pěkný, že si ho takový budete dělat. Že i když můžou přijít starosti a nepohoda, vždycky z nich najdete cestu ven. Moc vám to přeji.


Zpět na seznam