Negativní myšlenky

Dobrý den, letos mi bylo třicet. Říká se, že je to věk, kdy člověk přestane cítit nesmrtelným, že mne to však potrápí tak moc, že budu potřebovat odbornou pomoc jsem nečekala. Pro lepší pochopení mé situace začnu v roce 2013 kdy mi umřel táta, byla to nečekaná informace jednoho slunného odpoledne kdy kolem všude kvetly pampelišky a tvořilo to zvláštní kontast s mými emocemi. Do té doby jsem se se smrtí blízkého člověka nesetkala. Na jednu stranu to bylo pro mě těžký, na druhou jsem se s tím statečně vyrovnala. Měla jsem před maturitou a věděla jsem, že se nechci sesypat… a taky že táta by to tak nechtěl. Často jsem myslela na to, že mě táta sleduje a že ze mě má určitě radost a paradoxně v tomto období se mi dařilo a v životě jsem se kus posunula. Pomohlo mi přetvařovat se na veřejnosti, nikomu o tom neříkat a v soukromí ze sebe dostat všechnu tu bolest. Taky pomohlo dát si dva, tři panáky. Ten samý rok mi zemřel dědeček a rok na to obě babičky. Ze starší generace mi tu zbyla jen máma. Ona byla tou co se starala o babičku, dědečka v posledních chvílích u dědečka ty poslední chvíle trvaly dost dlouho a smrt táty jí zasáhla takovým způsobem, že jí 3 roky po tátovo smrti našli velký zhoubný nádor. Doslova nám umírala před očima, ale protože je to velká bojovnice, je to už tři roky a je pořád mezi náma. Od té doby mě však často trápí myšlenky na stáří, nemoci a smrt, které mě jednou čekají.