nevím, co se sebou

Dobrý večer, chtěla jsem se s vámi poradit, protože už nevim, co mam delat. asi tak před pul rokem, možná i vic už, tak mě ostatní opili a já jsem skoncila s otravou krve v nemocnici a od ty doby se mi hur pamatuje nebo nevim co citim a co vlastně vůbec chci. jsem celkove jiná a treba necitim ani bolest, to treba dřív, když mi někdo ublizil, tak jsem se z toho byla spatna a ted? nic. ani radost a smutek necitim. zkratka mi je poslední dobou vsechno jedno a já už nevim co s tím, ani už nevim, co mam se sebou delat..
Avatar

Michael Kostka

Odpověď odborníka:
Dobrý den, přímou souvislost vašich stavů s otravou alkoholem nepovažuji za pravděpodobnou, pokud zároveň nedošlo např. k úrazu hlavy, dlouhodobému bezvědomí nebo dlouhodobější hypoxii (nedokysličení mozku). O těchto komplikacích by vám v nemocnici jistě řekli, nejspíš byste pak prošla řadou neurologických vyšetření. Pokud tomu tak nebylo, bude příčina pravděpodobně jiná. Možná měla tato událost vliv na váš vztah k druhým lidem, světu nebo sobě. Například vás zklamalo jejich chování a přestala jste jim důvěřovat, nebo vás zasáhla ztráta sebekontroly, stud či obava o zdraví. Uvažovat lze i o celé řadě dalších okolností, včetně toho, že tato událost byla „poslední kapkou“. K tomu by bylo třeba delšího rozhovoru s psychologem. Přestože o přesnějších příčinách mohu jen spekulovat, myslím že by vám pomohlo se lépe vyznat v tom, jak se ve světě a vztazích (k ostatním i sobě) cítíte a hledat způsoby, jak to zlepšit. K tomu by pravděpodobně pomohla docházka do psychoterapie. Držím palce!
Avatar

Lenka

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, myslím, že dokáži pochopit Vaši situaci, sama jsem se kdysi do podobné dostala, i když jsem poté měla poněkud jiné potíže než Vy. Bylo mi tehdy 15 let a po jednom neplánovaném večírku před koncem prázdnin jsem skončila i s kamarádkou v nemocnici s otravou krve a s velkou ostudou. Všechny mé prázdninové plány vzaly za své, rodiče mi zakázali s tehdy nejlepší kamarádkou kamarádit a odvezli mě k babičce na venkov. Byla jsem zoufalá, styděla jsem se, zlobila se, hrozilo mi vyloučení ze školy a hlavně mi vadilo odloučení od kamarádky. Trvalo nějakou dobu, než jsem se z toho dostala, ale nakonec mi pomohl pobyt na venkově, babička a noví kamarádi tam. Podle toho, co píšete, bych řekla, že jste se obtížným zážitkem ještě nesmířila a že jej nějakým způsobem potlačujete. Myslím, že by bylo dobré si o tom všem otevřeně popovídat s blízkým člověkem, případně se obrátit na psychologa. Moc Vám držím palce a přeji hodně štěstí.


Zpět na seznam