Občas si připadám jako nějaká Psychopatka

Dobrý den, je mi 18 let (dívka), už od doby, co si v dětství pamatuji, můj otec mlátil moji matku. Řval na ni. Já a moje skoro o tři roky starší setra jsme to poslouchali každou noc. Znásilňoval ji hned ve vedlejší místnosti. Někdy to šlo i slyšet. Když jsem dosáhla osmi let, matka se rozhodla konečně odstěhovat. Bohužel si mohla vzít jen jednu z nás. Vzala sestru. Já tu s ním zůstala a jsem tu sním dodnes. Každý den, mám chuť mu vrazit kudlu do toho jeho prohnilého těla. Občas sama sebe nachytám, jak dělám nebo říkám stejné věci jako on. Ve škole horšily se mi známky. Vždycky na mě kvůli tomu řval. Jednou došlo i na pokus o útěk z domu. Asi od osmé do konce prváku, mi začaly nálady typu: 2 měsíce happy > 2 měsíce plné vzteku a nenávisti.Ve druháku to skončilo a já se začala snažit, chovat mile. Myslím, že to byl celkem úspěch. Nebylo to tak, že jsem z ničeho nic věděla, jak se k nim chovat. Zanalyzovala jsem si chování druhých, jak na to ostatní reagují a sledovala jejich mimiku.To by bylo asi dobrý....Jde o to, že moje matka, sestra, lidé ze třídy i mimo, mi přijdou zbytečně moc přecitlivělí. Začala jsem takový typ lidí nesnášet a lezou mi na nervy.Zrovna dnes jsem rozbrečela mého kamaráda a ani zas nevím proč. Mě prostě přijde brečení jako projev slabosti a když už, měl by k tomu být opravdu důvod. Já se rozbrečím jedině u seriálů. Jinak mi to nepřijde nutný. Takže jen tak dumám....mám jen smůlu nebo já jsem ta smůla?
Avatar

Michael Kostka

Odpověď odborníka:
Dobrý den, je těžké reagovat na vaše psaní v takto omezeném rozsahu. Nikdo nemůže za to, do jaké rodiny se narodí a jak se k němu rodiče (a další lidé) v útlém dětství chovají. Nepříznivé podmínky a traumatizující zkušenosti, jako jsou ty vaše, mají samozřejmě významný vliv v utváření pohledu na mezilidské vztahy, sebe sama a svět obecně. Dále pak na oblasti prožívání, utváření vzorců chování i myšlení. Troufám si tvrdit, že nemůžete za to, co jste do života "dostala". Můžete však z významné míry ovlivnit, jak to bude dál. Prvním krokem je to, že si tyto věci začínáte uvědomovat. Vaše "neprožívání" emocí bylo pravděpodobně způsobem, jak v nepříznivých podmínkách přežít - jinak byste se nesjpíš velmi trápila. Ve svém důsledku to pak ale může vést například ke kolísání nálad, nebo k odlišnostem prožívání oproti ostatním lidem. Vhodné by tedy bylo pěstovat porozumění pro to, jak a proč to mají oni. Pokud byste chtěla svému prožívání a chování lépe porozumět a dosáhnout změny, bylo by na místě začít docházet do psychoterapie. Držím vám palce.
Avatar

Katka

Odpověď peer poradce:
Dobrý den Děkuji za Váš dotaz. Domnívám se, alespoň tak na mě Váše vyprávění působí, že jste dětství a dospívání neměla jednoduché. To, čím jste si spolu se sestrou prošla není "běžná"situace. Já osobně nemám z dětství a dospívání špatné zkušenosti. Proto se mi vlastně těžko vžívá do Vašich pocitů a prožívání. Dovedu si jen představit , jak těžké to pro vás muselo být. Vůbec si netroufám Vám radit. Vím jen z vlastní zkušenosti, že pláč a vyjádření citu není projev slabosti. Každý máme nějáké city a emoce a každý jsme citlivý na něco jiného, protože vyrůstáme v jiném prostředí a máme tudíž jinou zkušenost. Napadá mě , že možná by mohlo pro Vás být zajímavé, promluvit si se starší sestrou a zeptat se jí, co prožívala v dětství ona. Co pro ní znamená "dětství." Na konci Vašeho dotazu "dumáte o smůle". Nedomnívám se , že Vy by jste za to , co Vás potkalo v dětství mohla. A ani jste to nemohla ovlivnit. Ovlivnit můžeme svoji budoucnost. Hodně štěstí v životě.


Zpět na seznam