Prosba o radu

Dobrý den, bohužel píšete velmi málo o celkovém kontextu situace i o tom co přesně myslíte "normálním chováním". Nemohu proto reagovat konkrétněji, což je v takto složité problematice obtížné. Obecně si myslím, že v takovýchto situacích bývá vhodné se nepřetvařovat - samozřejmě s přihlédnutím k aktuálnímu stavu a dalším okolnostem, což dále pro pochopitelnost rozvedu. Z pohledu vašeho dotazu mi přijde užitečné rozdělit situaci na období "šoku" bezprostředně po události (ta může typicky trvat dny až řadu týdnů), kdy je člověk zahlcen tím co se mu přihodilo a nemá již kapacitu zabývat se událostmi okolo (často ani spojenými se základním každodenním provozem domácnosti) ani prožitky ostatních lidí. Roli v tom mohou dále hrát i faktory spojené s fyzickým stavem včetně např. bolesti a somatické léčbou. V tomto období není adekvátní klást nároky, chtít po dotyčném aby činil rozhodnutí, očekávat empatii k druhým apod. Vhodná je podpora, povzbuzení a přijetí jeho aktuálních potřeb - což ale neznamená přetvařování či vymýšlení "pohádek jak vše dobře dopadne". V dalších fázích (při vyrovnávání se s traumatem/ závažným onemocněním je jich řada, ale v tomto kontextu není třeba je rozlišovat) již má člověk jistou kapacitu sdílet život druhých a neměl by být problém mluvit i o vlastních prožitcích, radostech a starostech. To lze často poznat z reakce (ptá se na náš život, dále se doptává), nebo se dá zeptat, zda ho svými strastmi nezatěžuji. V rozhovorech s lidmi, kteří obtížné události obdobného typu zažili, jsem se opakovaně setkal s tím, že oceňovali otevřenost a upřímnost ostatních - vnímali to jako rovný (partnerský) přístup. Zatímco chlácholení, zakrývání problémů a přebytečnou ochranu vnímali často jako faleš nebo jako zacházení hodné malých dětí. Přeji vám i vaší přítelkyni hodně síly k vyrovnání se s touto obtížnou situací. Kdybyste potřeboval další informace či podporu, nemusíte se stydět obrátit na linku důvěry či krizové centrum.