Psychická deprivace, prosazování osobnosti,...

Dobrý den, zjistil jsem, že jsem trpěl psychickou deprivací v dětství a následky v dospělosti jsou katastrofální. Rodiče mě k ničemu nevedli, buď nebyli doma, protože jeden z nich nechtěl přijet do zimy a chudoby a druhej zas byl alkoholikem. I když jsem se trochu vypracoval z prázdného života, kdy jsem byl jako chodící zombie, jen jsem dělal, co matka nařídila, která mě pak ještě odsuzovala za to, co zapříčinila, teď ve svých pětatřiceti jsem přijmul to, že rodiče mi ničili dětství, ze kterého jsem vyrostl já s pocitem nepotřebnosti, nepřijatosti, bez porozumění a pochopení. S rodiči jsme vlastně cizí lidé a i když jsem bez práce a se základním vzděláním, pracuji na svém osobnostním rozvoji díky literatuře. Dostal jsem se z několika měsíčních depresí, apatie k životu, k nezájmu. Těžko to popsat do málo slov. Ve svých letech vypadám postavou na dvanáct let. Stravovací návyky byly tak špatné, stejně jako komunikační dovednosti. Každý se o mně v životě otíral a já se nechal. Jak podpořit soustředěnost pod tlakem? Jak se nehroutit pod tlakem? Uteklo mi strašně moc a chci si to vynahradit. Je to správná cesta, nebo se toho mám vzdát a žít tak, jak se ode mě očekává. (Práce, domů, práce, domů)… I když jsem byl zanedbaný, deprivovaný, podvyživený a uvědomoval jsem si, že něco není v pořádku, stále jsem věřil, že se karta otočí. Vychovali mě tím, že mě nechali napospas všemu a já se neuměl bránit. U psychologa jsem byl dvakrát, pomohl mi uvědomit si, že jsem také člověk.