Smrt dítěte

Dobrý den, ztráta dítěte patří k jedněm z nejtěžších situací, které mohou člověka potkat. Vyrovnat se s takovou událostí do té míry, aby alespoň některé dny byly „celkem fajn“ trvá mnoho měsíců i několik let, je to však ve většině případů možné. Není nijak zvláštní, že v některých obdobích se události více vracejí a jsou naléhavější (typicky v období výročí), což se možná nyní děje vám. Za pozitivní a důležité považuji, že okolo sebe máte lidi které máte ráda, stojíte o zlepšení i kvůli nim, a dost možná vám mohou být oporou, pokud budou vědět jak. Doporučil bych vám znovu zvážit a vyzkoušet psychoterapii i léky. Pokud vám psychoterapie napřed pomáhala a pak spíše jen „oživovala staré rány“, bylo by vhodné o tom s terapeutem mluvit a hledat další způsoby či zaměření práce. Můžete to zkusit jak s dřívějším psychologem, tak můžete vyhledat někoho nového nebo jiný psychoterapeutický přístup. Možná by pro vás byla užitečná podpůrná setkání lidí, kteří podobnou zkušeností prošli. Kontakty na organizace a skupiny, které pomáhají rodičům v podobných situacích jsou k dohledání na internetu. Co se týká léků, neznám přesné důvody které vás k vysazení vedly. Escitalopram začíná mít efekt na redukci úzkosti a stabilizaci nálad po 3-6 týdnech, je tedy pravděpodobné, že jste jeho fungování nezažila. Co se týká Neurolu, je to lék proti úzkostem na krátkodobé či nouzové použití. Možná jste při jeho užívání byla příliš otupělá či utlumená, což může komplikovat běžné fungování i být nepříjemné. Takové účinky při užívání antidepresiv (např. escitalopramu) nenastávají. Pokud vám z nějakého důvodu neseděl konkrétní lék, existuje celá řada alternativ. Považoval bych za vhodné, abyste to podrobněji probrala s psychiatrem a nechala si vysvětlit možnosti. Ve finále je vždy na vás, zda budete léky užívat. Za sebe bych doporučil dát tomu šanci a zkusit co přinese např. dvouměsíční užívání antidepresiv. Leckdy právě úleva po užívání léků umožní zlepšení vztahů a aktivit v běžném životě, což ve svém důsledku přispěje ke snížení či ukončení medikace. Přemýšlím také o dalších zdrojích, alespoň částečné podpory či úlevy. Mohou to být aktivity a kontakty, při kterých se cítíte alespoň o trochu lépe. Možná by vás dokázali více pochopit a podpořit blízcí, kdyby lépe věděli, co se ve vás děje. K tomu není potřeba sdělovat detaily, mnohdy stačí stručné sdělení co se děje a co potřebujete. Může to vypadat například takto: „zase se mi vrací smutné vzpomínky .. pomohlo by mi, kdybych mohla v klidu uvařit / jít se projít, nemůžeš být s dětmi místo mě?“ nebo „zase mám výčitky, co jsem mohla udělat jinak … nevyvracej mi je, pojď se spíš bavit o něčem jiném.. potřebuji být sama a vybrečet se..“ apod. Držím vám i vaší rodině palce a přeji, ať se daří práce na zlepšení. Věřím, že je možné toho dosáhnout.

Dobrý den. Vážím si Vašeho dotazu. To, co prožíváte, musí být velice těžké. Žádná moje zkušenost se k tomu ani zdaleka nepřibližuje. Velice s Vámi soucítím. Sama upřímně nevím, jak bych se v takovéto situaci zachovala. Snad bych se držela odborné pomoci, nějakého odborného vedení. Píšete, že jste zkoušela psychoterapii i léky. Já bych se jim nebránila. Snažila bych se i být otevřená svému okolí. Neskrývat před nimi své pocity, naopak je zcela přiznat a požádat o pomoc. Asi by bylo mou snahou, nenést břemeno sama. Je to ale velice těžké. Přeji Vám opravdu mnoho sil, aby jste v této situaci našla alespoň trochu klidu.