sociální fobie 2

Sice je to hodně lepší, než ve škole, ale neumím se svěřovat např. s tím, co mně trápí. I když jsem nějak fyzicky nemocná, tak to před nimi musím skrývat, dokud si toho sami nevšimnou. Netuším, proč to dělám. Už nějakou dobu beru léky - antidepresiva, které mi pomáhají v tom, že zvládnu normální činnosti, jako jít do školy, do obchodu, atd. Ale přesto v té škole se cítím hrozně a někdy mám chut odtamtud utéct. O přestávce si musím dávat sluchátka do uší, ale není to proto, že bych měla úzkost, ale cítím se špatně, je mi zle, přitom mi nic fyzicky není. Když jsem sama, mám hrozné myšlenky. Nevím už co mám dělat. Chodím k psycholožce, která je mi hrozně moc sympatická, ale problém je v tom, že ji nedokážu říct, jak mi opravdu je. A když se mně zeptá, tak lžu. Když jdu ven z domu, nasadím jakoby takovou masku, která mi nejde sundat a to ani před ni, ani před psychiatričkou. Vždy říkám, že se mám fajn, léky zabírají. Takhle se léčím už asi rok a nevím, jestli to vůbec má nějaký smysl. V poslední době taky trpím nespavostí, kdy přemýšlím o životě a jeho smyslu a jak jednoduché je se všeho toho zbavit. Přesto bych to nikdy neudělala, protože vím, že bych tu svoji bolest akorát přenesla na svoje rodiče. Když usnu, tak se probudím po chvilce a znovu usnout nemůžu. Ráno vstávám vždy hrozně brzo a jenom koukám do stropu. Když jsem u té psycholožky, musím pořád myslet na to, co si o mně asi myslí, atd. analyzuju každý její pohled nebo co řekne jako negativní.