Špatné chování po rodičích
Dobrý den ,obracím se na vás ,protože si už nevím rady. Mám přítele se kterým jsme vždycky měli skvělý vztah a to i přes doby kdy jsme spolu přebývali nějaký ten měsíc (bydlíme furt u rodičů) ,ale za poslední měsíc nebyl den kdy jsme na sebe nebyli naštavaný ..zjistila jsem ,že za to vlastně mohu já ..moje Mamka měla hodně špatný vztah se svojí matkou a pak se to stáhlo na mě ..špatná výchova ..hrozné dětství i přes pubertu než jsem se proti tomu začala bránit ..chovala se ke mně nepěkně ..a to její chování jsem teď uviděla v sobě ..a to hodně ..jak řešení blbostí ..přenášení blbé nálady na jiné ..agresivita a neustálá potřeba být naštvaná ..problém je ,že v když to děje ,tak si to asi neuvědomuju ,ale pak mě to strašně mrzí a brečím a jsem za blázna. Tak strašně moc se toho chci zbavit ,ale snažila jsem se ,ale nejspíš bych potřebovala odbornou radu jak tohle vyřešit ..cítím ,že by se můj vztah kvůli mě mohl rozpadnou a to fakt nechci.
Děkuji předem za jakoukoliv radu
Michael Kostka
Odpověď odborníka:
Dobrý den,
je možné že máte pravdu. I když to zní na první poslech zvláštně, často přenášíme do nových vztahů vzorce chování z původní rodiny a to včetně těch, které nám byly nepříjemné, nebo dokonce ubližovaly. S jistým zjednodušením lze říci, že učení nápodobou (tedy tím že od rodičovských postav "zkopíruji") je jeden ze základních způsobů učení savců a nerozlišuje mezi "dobrým" a "špatným". Prvním důležitým krokem zřejmě procházíte - začala jste si uvědomovat, že to v řadě situací není nejvhodnější strategie, uvědomujete si i původ vašich reakcí a chcete je měnit. Ve fázi změny bývá vhodné snažit se reakci modifikovat (upravit) na vhodnější způsob (nemusí vždy být hned ideální, stačí méně škodlivý). Když to nejde bezprostředně, je vhodné tak učinit následně - například tím, že si do důsledku promyslím, jak bych chtěl reagovat příště a napíšu si to do deníku. Při opakování pozměněných reakcí pak dojde k postupné změně chování a jeho částečné automatizaci. Z hlediska partnerského soužití je pak obvykle vhodné otevřeně komunikovat o tom co se děje. Minimálně o tom, že reakce nepatří zcela partnerovi (a že vás mnohdy i mrzí). Pokud to nejde v tu chvíli, tak alespoň následně.
Vhodnou pomocí a podporou by vám nejspíš byla psychoterapie. Prohloubila by vaše porozumění tomu co se děje, zkrátila období změny a zajistila, aby tento proces byl efektivnější (pardon, vím že to v tomto kontextu zní divně :) - můžete si tak například ušetřit i řadu slepých uliček .
Držím vám palce!
Zpět na seznam