Starost o syna

Dobrý den, pravděpodobně bych na vašem místě také přemýšlel o tom, jakým nejlepším způsobem bych synovi mohl pomoc. Možná ani není špatná úvaha o pomoci psychiatra či psychologa, potíž však je, pokud ji dotyčný odmítá. Z vašeho popisu není zřejmé o jaký druh potíží se jedná - může se jednat jak o projevy některého psychiatrické onemocnění v pravém slova smyslu, tak například o potíže se závislostí, ale třeba i osobnostní svéráz a životní rezignaci. Je možné, že pokud budete vyjadřovat vlídný zájem (nikoli tlak či odsudek), časem se o důvodech, které k současnému stavu něco dozvíte. Prospěšné může být i to, pokud s ním udržíte kontakt způsobem, který vás nebude příliš zraňovat a občas mu pomůžete v tom, v čem pomoc přijme a vy to budete považovat za příhodné. Za prospěšné však nepovažuji "pomoc" kdy se necháváme zneužívat a děláme něco za někoho, který to může stejně tak udělat sám. Ideální naopak je, pokud druhému pomáháme tak, aby se něco učil s cílem aby to v budoucnu zvládat sám. Při čtení co jste napsala jsem si říkal, že podporu byste pravděpodobně zasloužila i vy. U psychologa či v psychoterapii by se vám mohlo ulevit, mohla byste na váš vztah nahlédnout z odstupu a hledat způsby jak syna podporovat vhodným (a pro vás snesitelným) způsobem. Je také možné, že míra vaší depresivity (smutek, nechuť k aktivitě, úzkost, nespavost) je již taková, že by bylo vhodné nasadit psychiatrickou medikaci (pravděpodobně antidepresiva). Držím vám palce.

Dobrý den, chápu, že se ptáte a že jste smutná. Zdá se mi, podle vašeho psaní, že to v zásadě není špatná úvaha, že by se syn měl léčit. Jde však hodně o to, jak se ta informace podá. Chápu i jej, že na vás vyskočil, když jste se zmínila o psychiatrii, nikdo totiž není rád, když se mu řekne, že je „blázen“, že s ním opravdu není něco v pořádku. Mě trvalo dlouho, než jsem nabyla nějakou důvěru v psychiatrii. Zdá se, že jste v tuto chvíli na situaci jaksi sama a že možná prostě nevíte, jak se synem mluvit. Zároveň jste to vy, kdo chce syna změnit, syn nechce. Možná budete muset začít u vás, sama zajít k psychoterapeutovi, psychologovi – probrat s ním váš problém se synem, možnosti nějaké vzájemné komunikace, jak s ním jednat a proč, proberte s ním i to, jak fungoval v dětství, což zmiňujete. Máte na to právo. Jako velké pozitivum vidím to, že má váš syn práci. Je lhostejné, že je inženýr a dělá doručovatele. Také jsem po VŠ dělala prodavačku, nebylo mi dvakrát dobře. V práci se naučí určitému režimu, životnímu řádu, změní prostředí, nebude jen doma. Podporovala bych jej v tom. To, že váš syn bydlí nyní sám, je vlastně také podle mě lepší, než kdyby bydlel u vás, a vy jste se musela intenzivně starat. Pokud jej zvládnete podporovat jaksi na dálku, nebude v době, kdy už mu nebudete schopna pomoci, na vás závislý. Strašné podmínky jsou strašné. Jsou však lidé, kteří jsou díky psychickým problémům odkázáni na péči svých rodičů v pokročilém věku a v momentě, kdy rodiče onemocní, nebo zemřou, selžou docela. Proto považuji to samostatné bydlení též za pozitivum, byť to možná zní divně. Přeji Vám v tomto roce hodně síly a ať se vám podaří najít k sobě se synem cestu.