Strach
Dobrý den, je mi 17 let a už od svých 3 let sem se každý den budila strachem do nového dne. Otec mě týral a moje máma se mi snažila pomoct ale úřady se o to nezajímali. Když sem byla v 7 třídě a kvůli nové holce ve třídě mě všichni šikanovali a já odmítala chodit do školy. Kvůli tomu jsem musela opakovat i ročník, naštěstí už na jíné škole ale už to byly nový lidi který jsem neznala a po šikaně se bála s kýmkoliv poznávat. V nové škole se mi opět začal vracet ten pocit že mi je doma líp a opět jsem odmítala chodit do školy, tím začali i problémy a já dostala soudní dohled. Základní školu jsem nějak prošla a doufala že na střední to bude lepší. Půl roku jsem nadšená chodila do školy a byla ráda že je vše zamnou. Ale jednoho dne se na mě pár lidí špatně podívalo a skončilo to zase odmítáním. Přijde mi to už jako začarovaný kruh a nevím jak z toho ven. Bojím se co si o mě ostatní budou myslet, bojím se je jakoliv víc poznat a tím se sama vyčleňuju z kolektivu. Podle psychoterapeutky mám psychické trauma které je nejspíše trvalé.
Michael Kostka
Odpověď odborníka:
Dobrý den,
z toho jak popisujete svůj těžký životní příběh se mi zdá, že důvodům, jak vaše problémy vznikly, vcelku dobře rozumíte. Mrzí mě, že vám nikdo z okolí nedokázal pomoci dříve, a jsem rád, že nyní již pychoterapeutickou podporu máte.
Nejsem si jist, zda především chcete sdílet svůj příběh, nebo potřebujete s něčím poradit. Možná se ptáte na to, jak ze začarovaného kruhu ven a zda je psychické trauma trvalé.
Závažná traumata, zvláště v dětství, opravdu mohou mít trvalé následky - tedy nikdy to nebude stejné, jako by se události nestaly (což ale můžeme říct téměř o všech významnějších zážitcích). Neznamená to však, že se řada věcí nemůže změnit a zlepšit. Zotavení z větších traumat může trvat i řadu let, pro kvalitu a míru zlepšení bývá významná systematická psychoterapeutická práce. Navíc v 17 letech není vývoj osobnosti zdaleka ukončen, což změnu spíše podporuje (vzorce chování a prožívání jsou méně fixované než ve 30 nebo třeba 50 letech). Domnívám se tedy, že je reálné abyste se v budoucnu cítila výrazně lépe než dnes a že je možné, abyste výrazné změny učinila i v řadě dalších oblastí včetně mezilidských vztahů. Bylo by vhodné, abyste i o těchto úvahách, otázkách a obavách hovořila se svou psychoterapeutkou.
Přeji, ať se vám daří na změně pracovat, ať k tomu máte dostatek podpory, trpělivosti i síly.
Agáta
Odpověď peer poradce:
Dobrý den. Podle vašeho mailu soudím, že se vlastně vyznáte v tom, co se děje, dokonce jste i v péči psychoterapeutky a snažíte se situaci řešit a ono to nejde. Myslím, že to popisujete přesně, prostě ten, co se nějak odlišuje, ať už je to traumatem, nebo něčím jiným, na sebe poutá pozornost ostatních a snadno se stává terčem šikany. Otázka je, co s tím. Jednou ze strategií je projít nějak vzdělávacím systémem, třeba za pomoci individuálního studijního plánu a dát se pak na novou cestu, na něco, v čem byste se cítila lépe. Druhá je na sobě pomaloučku a trpělivě pracovat, snažit se věnovat se té terapii a počítat s tím, že vždycky kolem Vás budou lidé, ať už v bydlišti, škole, budoucí práci, se kterými se budete muset nějak sžít. Po závažném traumatu někdy vzniká to, co nazýváme posttraumatická stresová porucha. Jsou psychologové, kteří se na traumata specializují. Doufám a věřím, že Vám půjde pomoci.
Zpět na seznam