Strach

Dobrý den, před necelým měsícem jsem zažila nepříjemnou situaci -zažila jsem napadení. Před tím jsem nebyla a nejsem, co se týče mé psychické stránky v pořádku, trpím úzkostně-depresivní poruchou. Začínám si všímat, že mi dělá velký problém chodit do školy, nebo vyjít před dům. Jenom pomyšlení, že bych měla zajít ven s kamarády mi dělá neskutečné návaly paniky, strachu a úzkosti. Také jsem si začala všímat toho, že se mi nelíbí svět. Něco ve mě říká, že svět není bezpečný, že bych svůj život měla zachránit, a to tím, že ho skoncuji. Každým dnem je to horší, cítím, že se uzavírám do sebe, nemůžu říct blízkým, co cítím. Mám pocit, že se na mě každý divá, že na mě každý ukazuje. Obavám se, že mě zase někdo napadne, ale že už mě rovnou zabije. Ze školy chodím jen s doprovodem, když vím, že nebude doprovod, začnu mít silnou paniku a úzkost... Předem Vám děkuji za Vaši odpověď. M.K., 15 let.
Avatar

Michael Kostka

Odpověď odborníka:
Dobrý den, po krajní ohrožující situaci je důvěra v bezpečný svět otřesena u řady lidí. Častý je v takové situaci i nárůst úzkostí nebo dalších psychických či psychosomatických obtíží. Lze předpokládat, že pokud jste již dříve měla psychické potíže, budou dopady o to výraznější. Pomocí po traumatizujícím zážitku může být podpora okolí, ta však mnohdy sama o sobě nestačí. Z léčebných postupů pak především psychoterapie, někdy podpořená psychiatrickými léky, které dokáží např. zmírnit úzkosti, stabilizovat spánek nebo zmenšit deprese. Tyto léčebné postupy by vám pravděpodobně navíc pomohly i s potížemi, které jste měla již před napadením. Pokud jste se již někde léčila (a pokud vám to tam alespoň trochu vyhovovalo), bylo by nejlepší obrátit se tam. Pokud již léky užíváte, informujte lékaře co nejdříve o tom co se stalo, co nyní prožíváte a proberte společně možnost navýšit medikaci. Taktéž pokud již docházíte do psychoterapie, bylo by vhodné o současných událostech mluvit a pravděpodobně navýšit frekvenci docházení. Jestli nikam nechodíte, bylo by na místě se objednat ke klinickému psychologovi případně i psychiatrovi. Bylo by pro toto řešení vhodné získat podporu rodičů - pokud nevíte jak o tom s nimi mluvit, nebo se to nedaří, můžete se telefonicky poradit na Lince bezpečí nebo třeba se školním psychologem či učitelem ke kterému máte důvěru. Co se týká svépomoci, řadu tipů vám nabízí naše peerporadkyně - považuji je za vhodné, jen mám obavy, zda to pomůže dostatečně. Pokud ne, neváhejte s vyhledáním odborné pomoci. V případě, že se budou objevovat myšlenky na sebevraždu, nebo sebepoškozování, které budou hrozit realizací, vyhledejte pomoc okamžitě (či alespoň zavolejte na některou z linek důvěry). Věřím že pokud odbornou pomoc vyhledáte, může vám být v dohledné době výrazně lépe. Držím palce.
Avatar

Vlasta

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, děkuji za Vaši důvěru a odvahu, dokázat sdílet Vaše pocity. Nepříjemná situace jako napadení v člověku vyvolá jakýsi stav ohrožení a s ním spjatý pocit strachu a obav. Začneme se stahovat do sebe a tím izolovat od ostatních. A právě teď by byl důležitý okamžik nenechat strach sílit, zkusit ho překonat. Samozřejmě to není lehké a někdy to potřebuje, aby čas dozrál a hlavně odvahu. V takové situaci, kdy jsem to nemohla už dál v sobě dusit, tak jsem sebrala veškerou odvahu a popovídala si s někým, ke kterému mám důvěru a pochopení (např. mamka a někdy i taťka nebo kamarádka). Někdy se v životě řídím i starými rčeními jako „sdílená starost je poloviční starost“. Už při pocitu, že na to nejsem sama, se mi trochu ulehčí. Nebo se mi rozptýlí myšlenky a já nejsem fixovaná jen na své pocity či okolnosti. Abych přišla na jiné myšlenky, které nejsou spjaty s něčím nepříjemným, ať už situace, pocity nebo lidi, tak začnu zahradničit nebo mi pomůže nějaký koníček, nebo něco, co mám ráda a mohu pomalu při tom i cítit radost. Kdysi jsem si i psala malé radosti, naprosto banální maličkosti snad i prkotiny do notýsku. Zapisovala jsem si každý den a znovu po pár dnech pročítala, tím jsem našla znovu i svoji radost, aspoň trochu potěšení a důvěru ve svůj život, znova se nadechla a řekla si: „ano, stojí za to žít, i když to kolikrát není snadné, s odvahou to mohu překonat, postavím se svým strachům „tváří v tvář“, nenechám je vyhrát.“ Stejně tak podobně jako jste měla odvahu napsat Váš dotaz.


Zpět na seznam