Trápení v terapii

Dobrý den, moc se trápím a už nevím kudy kam. Chodím na terapii několik let, trvalo mi dlouho, aspoň nějak začít terapeutovi věřit. Zažili jsme spolu různé fáze od mého naprostého mlčení a strach z něho až po povídání si o tom strachu, starých bolestech a pomalém otevírání se. Jsem opravdu hodně pomalá. Ale já už to asi nezvládám. Chtěla jsem od něho asi větší podporu, než mi může nabídnout. Asi jsem si ho spletla s kamarádem. A teď o tom začínáme mluvit, ale já to nezvládám. Dusím se, protože nemůžu plakat. Stydím se za své prožívání. Zoufale mi nestačí jedno sezení týdně. Připadám si, že jsem to přehnala a jsem špatná. Chci na tom pracovat. Nechci končit. Ale mám pocit, že už nemůžu. Mám pocit, že jsem zklamala. Nevím, co dělat. Tím jak moc se trápím bych nejradši skončila. Ale tím mi určitě líp nebude. Vím, že je hrozně důležité držet hranice. Ale já frekvenci jednou týdně asi nezvládnu. Mám pocit, že se udusím. Prosím napsali byste mi nějaké Vaše myšlenky, co Vás k tomu napadá? Myslíte si, že jsem selhala? Jak to můžu vydržet? Snažím se dělat všechny možné podporující věci (joga, deník, procházky atd.) A taky jsem hodně v práci. Ale ta bolest je moc velká. A navíc se za sebe moc stydím. Děkuji. Hezký den.
Avatar

Michael Kostka

Odpověď odborníka:
Dobrý den, za velmi pozitivní považuji, že jste schopná si povahu aktuální situace připustit, že se o svých prožitcí snažíte s terapeutem mluvit a hledáte další způsoby, jak se v těžkém období podpořit. Z toho co píšete se vám již podařilo dosáhnout významných změn. A na dalších pravděpodobně pracujete i nyní - tím že se snažíte potíže zvládnout a vztah k terapeutovi pozměnit. Chápu, že to není snadné a že to může být i značně bolestivé. Terapie taková občas bohužel je. (A analogické to může být i v běžných vztazích.) Možná vás částečně uklidní a pocit studu zmírní, že do podobné fáze se dostává řada terapeutických vztahů. Mnohdy právě dobrým zvládnutím takové krize nastávají významné změny. Rozhodně si tedy nemyslím, že jste selhala. A jak to přečkat? Posilující může být vědomí, že to nezůstane neměnné. Určitě to bude jiné za 2 týdny, 2 měsíce, půlroku... O tom, jak hledat další zdroje podpory je vhodné mluvit i přímo ve vaší terapii. Někdy, pokud je situace příliš náročná, bývá na místě zvážit i další způsoby odborné pomoci - např. krátký pobyt na krizovém centru, denní stacionář nebo přechodné nasazení léků. Předpokládám, že společně s terapeutem dokážete vymyslit nějakou vhodnou variantu. Držím vám palce a přeji dostatek síly i odhodlání.
Avatar

Katka

Odpověď peer poradce:
Dobrý den. Děkuji za Váš dotaz a pokusím se na něj odpovědět sdílením své vlastní zkušenosti. I já jsem docházela na terapii ke své psychiatričce. Byla jsem v té době vdaná a trpěla jsem tenzí, projevující se bolestí hlavy. Terapeutka mě tehdy hodně pomohla a já dospěla k názoru, že za problémy ve vztazích s muži je můj nedořešený vztah k otci. Proto jsem se rozhodla změnit terapeutku na terapeuta. Proces to nebyl jednoduchý, /prošla jsem si i "přenosem."/ , ale plodný. Pokusila jsem se změnit vzorec chování z dětství a domnívám se , že mám nyní podporujícího partnera, který mě dokáže ocenit. Z Vašeho dotazu jsem vyrozuměla , že i Vy jste ušla velký kus cesty sebepoznání. Ke svému terapeutovi máte vybudovanou důvěru. Důvěřujte si i Vy. Být já na Vašem místě, svěřila bych se se svými pocity terapeutovi. Aby Vám účinně mohl pomoci. Psychoterapie je proces a bolestná poznání k němu bohužel někdy patří. Rozhodně se nejedná o Vaše selhání. Hodně štěstí . Katka


Zpět na seznam