úzkosti

Dobrý den, mám přítele, který nedávno prodělal mononukleozu a stále ještě se doléčuje povinným klidovým režimem. Chvíli po vypuknutí nemoci začal trpět úzkostnými stavy, kdy má pocit, že se něco pokazí a zničí mu to život. Zejm. pak v oblasti IT (které nerozumí) má pocit, že mu někdo ukradne účet nebo si stáhne vir, nebo že se všechno dá o všech dozvědět atd.. celý den má pak špatnou/smutnou náladu a dokáže ležet v posteli a smutnit nad tím, jak je ta internetová doba naprd, jak se chová jako blázen, že má takový stavy, že půjde do bohnic a pod. Bohužel návštěvu psychologa odmítá, a tak jediný člověk, kterému se svěřuje a který mu tak napůl dělá "psychologa", jsem já. Proto by mě zajímalo, pokud se zase dostane do stavu té úzkosti, jestli se mám s ním o tom snažit mluvit, nebo ho odvést na jiné myšlenky, či mu vynadat, že se takhle chová nebo si ho vůbec nevšímat?? Jelikož po pár měsících už je pro mě velmi psychicky obtížné se chovat s pozorumněním a ochotně všemu naslouchat a snažit se stále dokola hledat nějaké řešení.
Avatar

Michael Kostka

Odpověď odborníka:
Dobrý den, je mi sympatické že se snažíte svého přitele podpořit i to, že o vhodných způsobech kriticky přemýšlíte. Úzkostné obtíže se často objeví či zvýrazní v okamžiku, kdy je člověk ve větší zátěži - ať již psychosociální (tedy i změna zaběhaných zvyklostí) tak i tělesné (onemocnění či úrazy). Mám zkušenost, že "vymýšlet dokola různá řešení" (racionální odůvodnění) často nepomáhá. Stejně tak nepomáhá "vynadání" - čímž ale nemyslím že nemáte právo se ohradit, když je to pro vás vysilující. Naopak reakci ve smyslu: "promiň, ale nikam to opakovaně nevedlo a jen mě to vyčerpává, pojďme se bavit o něčem jiném" považuji za užitečnou a sebeochraňující. Podobně užitečné může být i nastavení hranice v tom, že chcete být přítelkyně nikoli napůl psycholog. Do určité míry úzkosti i jako jejich prevence pomáhá zaměstnat se jiným tématem či aktivitou. S čímž mu částečně pomoci můžete (např. i nabídkou), zčásti toho pak může využít i sám při plánování náplně dne. Pokud tento přístup není dostatečný, bylo by opravdu vhodné vyhledat odbornou pomoc - psychoterapeuta nebo psychologa, případně i psychiatra. Další možností je se v prvním kroku alespoň poradit na některé z telefonních linek důvěry. Je možné, že základní informace či pomoc by mohl poskytnout i jeho praktický lékař.
Avatar

Jana

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, napadá mě, že mononukleóza dost často propuká právě po nějakém delším vypětí nebo déletrvajícím stresu, ale zároveň že omezení, která tato nemoc (ač sama relativně neškodná) přináší, mohou být taky docela stresující. Ať už bylo prvotní příčinou úzkostných stavů vašeho přítele cokoli, znám úzkost z vlastní zkušenosti a zdá se mi skoro nemožné se jí zbavit bez pomoci. Potlačování většinou spíš nepomáhá, ale zároveň ani nekonečné laické rozebírání těchto opravdu nesnesitelných stavů k ničemu (kromě empatie a soucítění) také ne. Domnívám se, že zachraňování mezi partnery nefunguje (jakkoli je podpora nejbližších důležitá) a že byste na sebe vzala úkol předem odsouzený k nezdaru. Snad by vašemu příteli mohlo pomoci, že každý pátý člověk má za život nějaké psychické potíže a že to opravdu neznamená, že jsme všichni "zralí do Bohnic". Dnešní doba je v mnoha směrech opravdu velmi náročná a není žádná ostuda propadat z toho úzkosti. Smířit se s realitou a znovu najít pocit klidu a bezpečí lze, ale jde to lépe s odbornou pomocí. Přítel by mohl zkusit krizové centrum, jehož výhodou je, že není nutno se objednávat a často funguje celý den. K ničemu ho to nezaváže a sám uvidí, jestli ho nasměrují k pomoci, kterou by mohl přijmout. Držím palce.


Zpět na seznam