Výbuchy vzteku

Dobrý den, naše prožívání a chování je zčásti vrozené a zčásti získané - výchovou a zkušeností; dále pak ovlivněné aktuálním stavem či kondicí. Z toho co píšete mi přijde, že ve vašem případě se "prudší" temperament kombinuje s náročnou situací na rodičovské "dovolené" (která samozřejmě žádnou dovolenou není..). To, že si své chování uvědomujete a chcete ho změnit, považuji za nezbytnou podmínku a dobrý vklad do psychoterapie. Zároveň chápu, že toto uvědomování a neschopnost změny vlastními silami, může být frustrující - i když je to situace poměrně obvyklá. Doporučil bych vám vyhledat psychoterapeuta /ku. Při docházce do psychoterapie, je možné svému chování a prožívání porozumět hlouběji a v širším kontextu, zároveň pak i hledat způsoby, jak ho ovlivnit a měnit, nahrazovat destruktivní způsoby méně problematickými, či dokonce prospěšnými. Měnit vzorce chování, které máme řadu let (mnohdy i od dětství) je v principu možné, obvykle však vyžaduje mnohaměsíční práci. Kromě toho by vám zřejmě prospělo (a pravěpodobně vás to i napadlo), kdybyste měla možnost, energii průběžně upouštět a nabírat sílu. Mnoha lidem tuto úlohu plní sportovní a zájmové aktivity mimo rodinu, případně další aktivity. Pokud je váš současný propad tak výrazný, že nemáte na změnu sílu, nebo jen obtížně zvládáte základní práce v domácnosti, může se jednat i o projevy deprese. V tom případě by bylo vhodné s psychiatrem zkonzultovat, možný přínos dočasného užívání léků. Držím vám palce a přeji, ať se vám daří činit změny, které povedou k větší životní spokojenosti vás i vašich blízkých.

Dobrý den, moc vám rozumím, protože jsem během mateřské měla hodně podobný problém. Trápila jsem se tím a taky to stejně vždy přišlo znovu. Postupně jsem si uvědomila, že to plyne z toho, že se na všech frontách strašně moc snažím: vždy jsem byla maximalista v práci, během mateřské jsem se snažila mít v pořádku domácnost, manželství, dítě, vztahy... Práce matky na mateřské je hezká, ale také hodně jednotvárná a je non-stop, nemáte žádnou pracovní dobu... Postupně jsem (i díky terapii) zjišťovala, že celý život (byla jsem tak vychovaná) se snažím "dělat vše nejlíp, jak to jde" (to byla oblíbená věta mých rodičů) a že si už ani neuvědomuji, že tento požadavek mám automaticky sama na sebe ve všem. Možná je vaše situace podobná, možná i vaše výbuchy plynou z extrémních nároků a vaše psychika pak potřebuje úlevu v podobě úletů (taky extrémních). Uvědomit si své návyky je jednodušší, když můžete s někým otevřeně mluvit - často to paradoxně jde snadněji s někým, koho jinak nikde v životě nepotkáváte, člověk může svobodněji říkat věci tak, jak jsou. Pokud by vám tedy nepomohlo pozorování vlastního života a pocitů a nenalezla jste sama příčiny svých výbuchů, mohu vám z vlastní zkušenosti doporučit využít dobré pravidelné psychoterapie. Držím vám palce.