stigma neschopenka 1

Dobrý den, ráda bych se svěřila se svým trápením. Někdy na jaře 2014 jsem po delších problémech neurotického rázu v práci - úzkosti, napětí, zvracení, nervozita, později vyčerpanost, rezignace, únava a deprese - musela navštívit psychiatra. Doktorka mi ihned napsala antidepresiva a z práce jsem odešla, protože jsem to nezvládala (produkční v muzeu) a necítíla jsem se tam dobře. Měla jsem ihned napsanou neschopenku, jezdila jsem na kontroly a chodila a chodím stále na terapie. Neschopenku jsem měla celkem rok, s tím, že jsem ji ukončila, protože už jsem v tom neviděla smysl ji mít, takže jsem přešla na úřad práce. Tam jsem víc jak půl roku a stále hledám práci, chodím na pohovory a mám brigády. Řeším ale také to, že se spoustu lidí z mého okolí ptá, co práce a je jim divné, co jsem ten rok dělala. Mí nejbližší a pár přátel pravdu ví, ale jinak jsem se styděla to někomu říkat.Vlastně v sobě stále cítím stud, vinu a pocit selhání (v čem mě podporuje má matka v těchto pocitech), že jsem to nevyřešila jinak, lépe, bez berliček a že si nemohu najít práci. I u pohovorů trnu hrůzou, kdy se na to přijde, že pak budu pro ně nespolehlivá a divná atd. To samé se bojím, že se o mě už stejně říká, já nemůžu vymýšlet pořád výmluvy, ale bojím se všem pak na potkání přiznávat pravdu: jojo, já sem byla rok na neschopence s hlavou.(pokrač. v další zprávě)