Depresivní poruchy - příběh č. 2



Když se Hanka při návštěvě lékaře dozvěděla, že čeká dítě, byla šťastná. S manželem dítě plánovali už delší dobu. Oba byli úspěšní v práci, žili si na dobré úrovni, založení rodiny bylo logickým krokem. Hanka se k těhotenství postavila zodpovědně, změnila životosprávu, chodila na pravidelné kontroly, sbírala informace. Dozvěděla, že občasná nevolnost, horší spánek a únava, které se u ní objevily, jsou při těhotenství běžné a tak je i brala. Pracovala až do začátku mateřské.

Asi měsíc před termínem porodu, se poprvé přistihla při tom, jak myslí na to, jestli to všechno zvládne. Jak zvládne porod, jestli bude dítě zdravé, jestli se o něj bude umět postarat. Nejistota ji začala pronásledovat stále častěji, zvláště když byla přes den sama. Svěřila se manželovi, který se ji snažil uklidnit. Nějakou to dobu pomáhalo, ale s blížícím se termínem byla Hanka i přes trpělivou podporu manžela stále nervóznější. Budila se ze spaní, stále kontrolovala pohyby dítěte, volala kamarádkám, manželovi do práce, několikrát, když měla pocit, že se s ní něco děje i do nemocnice. Na internetu četla už jen o porodních komplikacích, o vrozených vadách dětí, které se zjistily až po narození a laktačních psychózách.

Vlastní porod pak byl rychlý a bez komplikací, manžel byl po celou dobu u Hanky. Když ji pak dali synka, aby si jej pochovala, byla šťastná. Hanka i synek byl zdraví a brzy šli z porodnice domů. Po týdnu šel manžel do práce, ale domluvili se s jeho maminkou, že bude Hance chodit pomáhat. Hanka se snažila o synka maximálně starat. Týden po návratu z porodnice se začala cítit výrazněji unavená. Nejprve to přisuzovala častým nočním vstáváním k synkovi a myslela, že se to zlepší. Únava však byla den ode dne výraznější, všechno teď dělala s velkou námahou, v noci už téměř nespala a začala být podrážděná na manžela i tchýni. Po týdnu už většinu dne jen seděla nebo ležela, jen s velkou námahou nakojila dítě, nedokázala se ze synka radovat. Manžel ji po návratu z práce nejprve vyčítal, že nic nedělá, ale po několika dnech mu došlo, že bude muset Hanku odvést k lékaři. Nebránila se a při ambulantním vyšetření rovnou přiznala, že je špatná matka, že zanedbává své dítě, že dokonce vůbec nemá radost, že ho má, což ji hrozně trápí. Dokonce ji napadaly i myšlenky o tom, že by bylo lepší, kdyby dítě dala někomu, kdo by se o něj postaral. Připustila i myšlenky na sebevraždu. Lékař stav uzavřel jako těžkou depresi a doporučil hospitalizaci. To pro Hanku znamenalo definitivní potvrzení jejího selhání a hospitalizaci odmítla. Dostala tedy antidepresiva, manžel si vzal dovolenou a zůstal s Hankou a dítětem doma. Po dvou dnech přijali Hanku nedobrovolně na psychiatrické oddělení po pokusu o sebevraždu. Stále opakovala, že chce zemřít. Lékaři nasadili intenzivní terapii a zastavili kojení. Dítě zůstalo s manželem a tchýní. Na oddělení Hanka téměř nekomunikovala, odmítala jíst, odmítala návštěvy.

Po týdnu byl její stav vážný a lékaři se rozhodli pro elektrokonvulzivní terapii. Manžel byl zpočátku proti, ale když viděl, že se stav Hanky spíše zhoršuje, souhlasil. Hance samotné to bylo jedno. Po třech elektrošocích začala Hanka jíst a spát. Po pátém již normálně komunikovala s ošetřujícím personálem a zajímala se o synka a manžela. Po měsíci hospitalizace byla o víkendu doma a po návratu byla spokojená. Zapomněla některé události posledních dnů před hospitalizací a v jejím průběhu, ale to ji netrápilo. Přesto že se již cítila dobře, výčitky, že se nepostarala o své dítě, že s ním nebyla, že nekojí a obavy z budoucnosti však trvaly. Ty postupně řešila v individuálních sezeních, ve kterých pokračovala i po propuštění domů.

Po roce dobrého fungování se dohodla s ambulantním lékařem na postupném vysazení léků. Po dvou letech se Hance i synkovi vede dobře. Při poslední kontrole se zajímala, zda by mohla znovu otěhotnět.