Diskriminace



Nedávno mě moje neteř požádala, zda bych jí nepomohla napsat článek na téma Diskriminace. Daly jsme to dohromady a jelikož mě to téma zaujalo natolik, chci se o něj podělit s vámi. Slovo diskriminace znamená rozdílný přístup k různým skupinám lidí. Konkrétně k lidem, kteří se nějakým způsobem vymykají většině a nastavenému standardu společnosti. V povědomí jsou nejvíce různá menšinová etnika, emigranti či lidé různě nábožensky smýšlející. Že do této skupiny patří i lidé různě hendikepovaní, především zdravotně, tedy invalidé, jsem se přesvědčila sama na vlastní kůži. Tento druh smýšlení totiž izoluje a vrhá na okraj společnosti všechny, kteří jsou svým způsobem ,jiní".

Já propadla na společenském žebříčku díky svému psychickému onemocnění. Přišla jsem o práci, rozpadla se mi rodina a dlouhodobý manželský vztah, prodělala jsem i několik závažných onemocnění fyzického rázu a stala se plně invalidní. Nikdy dříve bych si nepomyslela, jak těžké břemeno to je. Jak těžké to má žena v téhle společnosti, která je matkou a manželkou, která chce pracovat, která se navíc snaží žít se svým hendikepem a i něco dělat, aby se z tohoto bludného kruhu dostala.

Je pravdou, že se něco dělá i pro lidi s duševním onemocněním a dostavují se první výsledky. Pomalu se lidé přestávají ostýchat a mít strach a už se nedívají na nás jako na nějakou atrakci. Přesto je však stále okolo psychiatrie a psychicky nemocných příliš mnoho předsudků, tabu, neznalosti a snad i nezájmu ostatních. Je to škoda, protože mezi psychicky nemocnými je mnoho lidí velice chytrých, nadaných a šikovných a tohoto potenciálu by bylo možné využít. Lidé psychicky nemocní jsou citlivější, než ostatní lidé a také mnohem vnímavější. Ku škodě celé společnosti je, že stále přetrvává tendence tyto lidi izolovat jako nějaké nebezpečné devianty a někdy se i tito lidé izolují samy díky nezájmu svého okolí.

V takové pozici je téměř nemožné si najít plnohodnotnou práci. Je těžké navázat nový partnerský vztah, protože většině se jejich vztahy spíše rozpadají. Někdy tito lidé mají problém si dojít i nakoupit nebo něco zařídit na úřadě, stejně tak postarat se o sebe, svůj vzhled a hygienu, o to, aby měli kde bydlet a co jíst. V běžném životě jsou velice zranitelní a mnohdy se nedokážou brát o svá práva. Bohužel je stále dost lidí, pro které jsou terčem posměchu, dokazování si moci a nadřazenosti, vulgarity, nesnášenlivosti a dokonce i agrese a nenávisti Toto je memento a křičí! Znakem vyspělé společnosti nejsou jen hospodářské výsledky a blahobyt, ale i to, jak se chováme jeden k druhému.

I já si prošla těžkým obdobím a dostala se do problémů, kdy je každá rada drahá . Hledala jsem přítele, který by mě vyvedl z bludného kruhu a pomohl v nouzi. Mohu proto říci-ještě existuje ten zvláštní úkaz nezištné lidské pomoci, ještě existují lidé, kteří pomoc bližnímu nabízejí a praktikují. Ráda bych touto cestou chtěla poděkovat za sebe i za všechny, kterým bylo také pomoženo. A to především Sociální agentuře v Ústí n.L., která pomáhá lidem se zdravotním hendikepem se zařadit do pracovního procesu, a nejvíce Hance Buchalové, která má srdce na správném místě. Dále pak občanskému sdružení Fokus, které pomáhá s integrací duševně nemocných do společnosti. Chci poděkovat také o.s. Spirála a všem jejím členům, kteří pomáhají lidem v krizi, za jejich obětavou a nezištnou práci. A nakonec chci poděkovat osobně ústecké Poradně pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy za jejich odvahu a morální podporu. Děkuji i mnoha tzv. bezejmenným dobrým lidem.

Pevně věřím, že i v naší společnosti začneme konečně hledat cestu k sobě a k pochopení jeden druhého.

A na konec jedno malé zamyšlení. Co to vlastně je to duševní zdraví? Dle mého je to např. když si všimnu rozkvetlé růže, její krásy a vůně, když cítím teplo slunce a prožívám tajemství měsíce, když si pohladím koně a uvědomím si, jak příjemné to je, když si hraji se svou malou neteří a prožívám s ní radost ze všedního dne, když si vyslechnu náhodnou kolemjdoucí a zjistím, že ten můj kříž není zdaleka nejtěžší, nebo když najdu odvahu znát pravdu a chtít vědět, jak se věci opravdu mají. Tak tomu já říkám duševní zdraví. A ruku na srdce, kdo může skutečně s jistotou říci, že je duševně zdravý?

Jolana Kotoučová