Psychické poruchy se začátkem v dětství a dospívání

Podle Mezinárodní klasifikace nemocí sem patří zejména poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a adolescenci. Dále bychom sem měli zařadit poruchy příjmu potravy, pro které je věk puberty a adolescence typický, ale objevují se v jiných formách i v útlejším věku. Ojediněle mohou v dětském věku propuknout i onemocnění typická pro dospělé, jakými jsou například poruchy nálady či psychotická porucha, o nichž se více dočtete ve speciálních kapitolách na těchto stránkách.

Dnes velmi rozšířeným problémem, který se obvykle diagnostikuje ve školním věku (ale projevuje se během prvních let života), je tzv. hyperkinetická porucha ADHD (dříve označovaná jako lehká mozková dysfunkce - LMD; někdy se také užívá termínu „Pozornostní deficit“). Vyznačuje se nadměrnou aktivitou, špatně ovladatelným chováním a výraznou nepozorností. Dítě má potíže delší dobu vykonávat jeden úkol, těžko se cíleně soustředí, obtížně se ovládá například při hodinách ve škole, mívá výbuchy emocí, zejména pokud je unavené, neumí odpočívat. Pro svou impulzivnost mívají tyto děti bez vlastního zavinění často potíže s přestupky ve škole, častěji bývají méně oblíbení v kolektivu, mívají sklony k úrazům, zejména pro svou neopatrnost.

ADHD se většinou nevyskytuje osamoceně. Uvádí se, že 44 % dětí s ADHD trpí další psychickou poruchou (například nějakým typem specifické poruchy učení - dyslexií -poruchou čtení, dysgrafií - poruchou psaní, dysortografií - poruchou pravopisu, dyskalkulií - poruchou matematických schopností, atd.) a 32 % více poruchami najednou. Příčiny nejsou známy, ale uvažuje se o kombinaci vrozené dispozice, možných komplikacích při těhotenství a porodu. Hyperkinetická porucha (v širším pohledu ADHD) se vyskytuje mnohem častěji u chlapců než u dívek, důsledným výchovným vedením s podporou školy případně odborníka lze potíže částečně korigovat, s dospíváním též dozrává nervová soustava a problémy částečně ustupují.

Další kategorií jsou poruchy chování, které popisujeme jako trvalé disociální, agresivní a vzdorovité chování, kterými dítě opakovaně překračuje společenské normy. Může jít v konkrétním případě o opakované fyzické napadání vrstevníků, bezdůvodné rozbíjení věcí někdy s pocitem uspokojení, krádeže, týrání zvířat atd. Pokud je takové chování „jednorázové“, nelze ho považovat za poruchu chování, rovněž pokud jde o projev jiné psychické poruchy (například deprese či psychózy).

Porucha chování se častěji objevuje u chlapců, kromě určitých vrozených dispozic se vyskytuje v dlouhodobě sociálně neuspokojivém prostředí (špatné rodinné zázemí) a souvisí s ní i selhávání ve škole. Je velmi důležité problém podchytit včas, v extrémní podobě je velmi špatně ovlivnitelná a dětem v dospívání reálně hrozí střet se zákonem.

Poměrně častá bývá depresivní porucha, obvykle jde o reakci na ztrátu blízké osoby, u méně přizpůsobivých dětí pak o reakci na nechtěnou změnu (bydliště, školy) a s ní spojenou ztrátu přátel a nutnost hledat si nové. Kromě smutku a sklíčenosti se zvláště v mladším věku projevuje nejrůznějšími tělesnými stesky (bolest břicha, hlavy, pocity na zvracení), nechutenstvím a někdy naopak zvýšenou aktivitou, podrážděností, agresivitou. S depresí obvykle souvisí nespavost - obtížné usínání či ranní buzení a zhoršená schopnost se soustředit, což se projeví obvykle na školním prospěchu. Dále pak hromadné opouštění dlouhodobějších aktivit (zájmů, kroužků) může být důvodem k větší pozornosti rodičů. Deprese jako reakce na ztrátu či změnu je normální, pokud trvá přiměřenou dobu (několik týdnů) a není při ní dítě ohroženo (odmítání jídla, myšlenky na sebevraždu u starších dětí) nebo se nedostává do vážných potíží například kvůli odmítání docházet do školy. Depresí trpí ve větší míře dívky, pokud mají rodiče podezření na tyto potíže, je vhodné poradit se s dětským lékařem či přímo s odborníkem. Nezřídka kdy pomůže překonat obtížné období kromě větší pozornosti a vhodného přístupu rodičů i užívání antidepresiv, k čemuž mají často rodiče zbytečné předsudky a tento druh léčby odmítají.

Pro řadu psychických potíží u dětí je výrazné prožívání strachu či úzkosti (strachu bez konkrétního objektu). To se děje například při tzv. separační úzkosti, která se nejčastěji objevuje při nástupu dítěte do školky či školy. Pokud prožívá dítě při nástupu do školky velkou úzkost, což se projevuje pláčem, odmítáním zůstat bez rodiče, jde obvykle o projev adekvátní útlému dětskému věku a měli bychom to spíše respektovat a s nástupem do školky počkat. Objeví-li se však separační úzkost při nástupu do školy je třeba s odbornou pomocí problém překonat. V mladším školním věku se takové situace mohou opakovat například při odjezdu na letní tábor.

Sociální úzkostná porucha v dětství označuje stálý strach z cizích lidí a snahu vyhýbat se jim. Takové prožívání a chování je normální u ročního dítěte a stejně tak je normální i určitá míra ostražitosti či nesmělosti. Při této poruše jde však o extrémní průběh, který dítě velmi trápí a sociálně izoluje.

Porucha sourozenecké rivality je označení pro výrazné prožívání rivality a žárlivosti obvykle staršího sourozence k mladšímu. Projevuje se nadměrným soupeřením o pozornost a lásku rodičů, spojené s velkým a neobvyklým stupněm negativních pocitů k sourozenci. Rivalizující sourozenec se snaží na sebe upozornit nejrůznějším způsobem, rovněž se nemusí chovat přiměřeně k sourozenci, na kterého žárlí. Za takové chování a prožívání obecně je nevhodné dítě trestat, tím pouze utvrzujeme pocit nespravedlnosti, odstrčení a negativních pocitů k druhému sourozenci. Velmi může pomoci společná návštěva dětského psychologa v rámci rodinné terapie.

Tiková porucha označuje potíže, které se projevují opakujícím se mimovolným nerytmickým pohybem (záškubem), tzv. tikem. Postižení nemohou své tiky ovládat, ale mohou je na různě dlouhé období potlačit. Tiky nemají zjevnou souvislost s konkrétními situacemi, jsou proto pro nemocného i okolí nesrozumitelné. Více se však projevují při únavě, emočním vypětí, stresu. Přechodně se mohou tiky projevit v rámci širší normy (u jednoho z 5 až 10 dětí) obvykle jako reakce na přetížení, po krátké době tiky samy odezní. Často však půjde o problém, který je třeba léčit ve spolupráci s dětským psychiatrem, v extrémní podobě se může jednat o tzv. Tourettův syndrom, který se vyznačuje velkou razancí, zvukovým doprovodem. Podstatně častěji se vyskytují u chlapců a lze je najít v rodinné anamnéze (mají genetický základ).

Příběh Alenky:
Alenka byla dívka ve věku 7 let, kterou k dětskému psychologovi přivedla maminka po půlroční docházce do první třídy základní školy. Již od útlého dětství byla Alenka podle matky spíše bojácné dítě, ve školce si hůře zvykala, neměla ráda změny a byla hodně navázaná na matku. Po nástupu do první třídy se začaly objevovat každé ráno velké úzkosti, spojené s pláčem, Alenka odmítala opustit domov s tím, že se jí bude stýskat, že do školy prostě nechce. Po poradě s dětskou lékařkou začala matka svou dceru do školy doprovázet (místo otce a staršího bratra), ovšem dcera vyžadovala, aby se matka účastnila i prvních hodin vyučování. Spolupráce celé rodiny u dětského psychologa se zaměřovala jednak na získávání větší samostatnosti Alenky na matce, pak také na postupném tréninku existence dcery ve škole bez matky. Během tří měsíců se podařilo zařídit, že matka bez větších protestů dcery odcházela ze školy od vstupních dveří, po dalších dvou měsících doprovázeli Alenku i jiní rodinní příslušníci.