Disociální porucha osobnosti a vztahy

Zdravím, měl bych takový dotaz, zda to má nějaký smysl, nebo mám radši utíkat pryč. Od června pracuji v nové firmě a už delší dobu tam pokukuji po jedné slečně. Teď pár dní nazpátek jsme měli firemní večírek a já se tam se slečnou seznámil trochu více a nevím jak to napsat slušně, ale prostě večírek skončil s happy endem, který pak ještě pokračoval druhý den u ní doma. No v čem je problém. Slečna má disociální poruchu osobnosti (spolu ještě s hysterickou a bipolární poruchou) a sama o sobě naprosto otevřeně mluví jako o psychopatovi. Dokonce mi i sama říkala, jak že se o lidi stará jenom proto, že s nimi pak jde lépe manipulovat a že je to větší sranda když se nechová úplně psychopaticky po většinu času, ale že ve směs je naprosto lhostejná ke všemu, i když předstírá empatii, tak jí je to prý v hloubi duše jedno. Každej normální člověk by asi bral nohy na ramena, ale já mám bohužel zase hraniční poruchu osobnosti a velké sebedestruktivní sklony a i když na mě všechno křičí ZDRHEJ, tak i přesto mě ke slečně něco táhne. Můžu se tedy zeptat, má to vůbec cenu začínat si něco s člověkem s touhle poruchou? Jakožto hraničář vím co stigma dělá a tak se snažím nesoudit člověka jen podle diagnozy a i přes to všechno co mi slečna řekla, s ní byla docela sranda a myslím že jsme si oba ten čas spolu užily. Přece jenom chodí na terapie a snaží se ty své problémy nějak řešit, takže už to se mi zdá jako krok správným směrem. Prosím, co si o tom myslíte? Děkuji!