Sebenenávist a myšlenky na sebevraždu
Dobrý den,
je mi 20 let a již několik let se potýkám se sebenenávistnými myšlenkami. Neustále si nadávám, ze všeho se obviňuji a upřímně mi to i dělá dobře. Jako, je to bolestivé, ale i příjemné, protože z toho mám takový zajímavý pocit v hrudi a husí kůži. Jenomže to není úplně skvělé pro rozvoj zdravého sebevědomí, takže bych s tím měla asi přestat. Poslední týden se k tomu navíc přidaly myšlenky na sebevraždu, a ta představa, že bych konečně měla od všeho pokoj, je velice lákavá. Kromě toho mám i další problémy, neustále rozebírám každou mou interakci s lidmi, co jsem udělala špatně, nic mě nebaví, jsem strašně přecitlivělá a vztahovačná, velmi líná a nic se mi nechce řešit.
Byla jsem u psycholožky, ale nemyslím si, že by to k něčemu bylo, nemyslím, že by mě nějak chápala, nebo se asi vyjadřuji nějak nesrozumitelně. Nevím, co teď. V té době, co jsem u ní byla, jsem ještě sebevražedné myšlenky neměla.
Předem děkuji za odpověď.
Odpověď odborníka:
Dobrý den,
s osobnostním nastavením (přecitlivělost, vztahovačnost, nejistota), pocity, prožitky i myšlenkami lze psychoterapeuticky pracovat a v řadě případů je možno dosáhnout ohromných změn. Zároveň je však třeba si uvědomit, že vzorce chování, myšlení a prožívání se utvářely řadu let, není je tedy možno změnit za pár konzultací nebo týdnů psychoterapie. Někdy je výhodné přidat i léky, které např. zmírní úzkosti či kolísání nálad.
Od jedné návštěvy u psychologa nelze při dlouhodobějším charakteru obtíží čekat znatelný posun a obvykle ani dělat definitivní závěry, jak je pro vás vhodný. Nicméně rozhodnutí, zda si najdete někoho jiného, nebo s touto psycholožkou svou nespokojenost a očekávání proberete, je především na vás.
Možností je také návštěva krizového centra nebo telefonát na linku důvěry. Pokud se myšlenky na sebevraždu nelepší, nebo hrozí realizací, bylo by vhodné tak učinit bez delších odkladů.
Držím vám palce a přeji ať je lépe.
Odpověď peer poradce:
Dobrý den, potýkala jsem se s úzkostně depresivní poruchou, mnoho let mi dělala ze života peklo, ale teď už několik let žiju hezky. A vaše pocity trochu znám, i když asi ne v takové míře. Taky jsem sama k sobě přistupovala hodně nelaskavě, každý svůj úspěch si vyložila jako malý nebo nepodstatný, neměla žádnou sebeúctu a sebedůvěru, apod. Co mi opravdu pomohlo se z úzkostí a deprese dostat byla delší pravidelná psychoterapie. V ní jsem si uvědomila, že když sama k sobě 365 dní v roce, 24 h denně přistupuju tak nelaskavě (a vlastně už to ani nevnímám!), byl by zázrak nebýt v depresi a nešílet úzkostí. První hrozné zjištění tedy bylo, že to sama sobě dělám. Druhé bylo, že se to nejde jen tak odnaučit, že to chce čas. K tomu všemu jsem měla terapeutku, které jsem věřila, že to se mnou myslí dobře, i když mě občas hodně štvala, když mi pomáhala sama sebe konečně pořádně uvidět (ono to není příjemné - ale bez ní bych to nedokázala). Podle této své zkušenosti bych vám radila do terapie jít a vydržet v ní. Je to práce, dokonce dlouhá a někdy těžká, ale ta úleva stojí za to. Jestli vám vaše nenávistné myšlenky o sobě dokonce nějak přinášejí "radost", stále to ještě neznamená, že nějaké jiné části vás strašně ubližují - a možná právě této části se už ani nechce žít. Nedovolte, aby to vzdala! Představa, že každý máme v sobě určitě "podosobnosti", které se spolu jako by perou, mi pomohla hodně pochopit a zdá se mi, že jedna vaše část vám škodí a má z toho radost, ale nějaká jiná část je z toho zničená. Vy jste ta jediná, kdo je může nějak tyhle "součásti" smířit a ukočírovat. Moc vám držím palce.