Celý život fungovali normálně. Pak se něco pokazilo a skončili v péči psychiatrů. Teď získali nad svou nemocí nadhled a připravují se na dráhu asistentů pro lidi, kteří jsou ve stejné situaci, jako byli na začátku oni sami.  V Moldavsku se však péče o duševně nemocné omezuje na postel, mříž a medikamenty, a tak se rozjeli sbírat zkušenosti do Česka, které je přece jen o něco dál.  


Řeč je o takzvaných peerech, duševně nemocných, kteří se dostali z nejhorších obtíží. Teď se snaží bourat stigma o své nemoci a v budoucnu by mohli pomáhat lidem ve stejné situaci, jako byli nedávno oni sami. Cestu to Česka jim zorganizovalo pražské Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví, které má s tímto způsobem pomoci na domácí půdě už bohaté zkušenosti. Uskutečnila se díky prostředkům České rozvojové agentury v rámci Zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
Pět lidí strávilo v Česku čtyři dny, kdy absolvovali sérii přednášek, ale především kolečko po institucích poskytujících péči nemocným i psychiatrických nemocnicích. Setkali se také s českými peery.


Polykáte léky a spíte
 „To si neumíte představit. Zavřou vás na psychiatrii a jen do vás pumpují léky,“ popisuje Stela, jedna z budoucích konzultantek, jak to chodí u nich v Moldavsku. Sama do svých 33 let žila úplně normální život. Vystudovala v ukrajinské Oděse, pracovala jako inženýrka v závodě na zpracování mléka, narodila se jí dcera. Ve 33 letech o práci přišla, dělala pak pokladní v supermarketu, kde měla na starosti velké finanční částky. Kombinaci stresu, hektičnosti a odpovědnosti ale nevydržela a pomoci museli psychiatři.
Devět let života Stela strávila střídáním hospitalizací a léčením doma, teď už deset let v nemocničním pokoji jako pacientka nebyla. Podmínky v moldavských nemocnicích popisuje ona i její kolegové jako zážitek, kterému je lepší se vyhnout.
„Vlastně tam jen polykáte léky a spíte. Někdy je ve společenské místnosti televize, většinou můžete mít u sebe mobil. Nanejvýš se bavíte s ostatními, pokud oni i vy sami na to máte náladu,“ říká Stela a povzdechne si, že u takových dávek léků, které pacienti v nemocnicích dostávají, není problém celý pobyt prospat.
Česká nevládní organizace Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví (CRPDZ) chce tento stav změnit. Má už pětadvacetiletou zkušenost ve zlidšťování psychiatrické péče ze své vlasti, v roce 2014 začala se zapojováním lidí s vlastní zkušeností s duševní nemocí do profesionálních rolí peer konzultantů a lektorů.

Program se osvědčil a CRPDZ se své zkušenosti snaží přenést i do Moldavska, kde už má projekty podpory chráněného bydlení pro 56 klientů ústavů sociální péče. Pracovníci Centra vybrali 7 nemocných, kteří si už nejobtížnějšími obdobím prošli, tito lidé se cvičí do svých rolí peer ambasadorů. Jde o nejnižší stupeň v hierarchii peerů, zaměřující se na vysvětlování stigmat o své nemoci. Dalším školením lze dospět do role peer konzultanta, který pomáhá těm, kteří se svým onemocněním teprve začínají bojovat. Toho se však týká až příští zatím připravovaný projekt.   
O nemoci si promluvit
Nyní přijelo pět moldavských peer ambasadorů nyní přijelo do Česka, aby se podívali, jak by jejich práce měla vypadat a promluvili si s těmi, kteří tu peer konzultanty už dělají. Návštěvu se podařilo uskutečnit poprvé od  začátku pandemie koronaviru, kdy cestě bránila různá omezení spojená s rizikem nákazy. „Zaujalo nás, jak to vypadá v psychiatrické nemocnici v Bohnicích. To, jaké mají pacienti možnosti vést různé terapie, kolik mají vyžití,“ říká Soril, který vystudoval rumunský jazyk a literaturu a ještě před čtyřmi lety, do svých padesáti, působil na univerzitě a ještě dosud vypomáhá v knihovně. „Nebo si můžou kreslit,“ dodává Denis, malíř, který po celou noc maloval obrázky historické Prahy, aby vstřebal dojmy z prohlídky.


„Viděli jsme, že se asistenti dokáží s klienty bavit, rozpovídat je. To je pro ně strašně důležité,“ podotýká další z peerů, Virginia. Těší se i na to, že za svoji práci bude dostávat plat. Sice skromný, ale k invalidnímu důchodu, který činí v přepočtu asi dva a půl tisíce korun měsíčně a nestačí ani na pokrytí základních výdajů, je to docela citelná pomoc.
„Možnost si o své nemoci popovídat je to, co u nás chybí. A čas od času to postrádáme všichni,“ doplňuje její kolegyně Stela. „Když chcete psychoterapii, musíte ji zaplatit, 200 lei (255 korun) na hodinu. A to si každý rozmyslí. Takže mít někoho, kdo vám pomůže, je strašně důležité,“ dodává.
Text a úvodní foto: Tomáš Vlach