Historie Centra

Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví (dále CRPDZ) bylo založeno s cílem iniciovat zásadní změny v psychiatrické péči před pětadvaceti lety. To je příležitost na chvíli se zastavit a zavzpomínat. Požádali jsme kolegy ze Studia 27, aby pro nás natočili tři rozhovory se dvěma řediteli a jednou ředitelkou naší organizace. A zde vám představujeme přepis těchto rozhovorů. Záznam si můžete pustit na našem youtube kanále. Ke zpřehlednění naší historie slouží i časová osa, která vyzdvihuje důležité milníky. 

Historii CRPDZ lze totiž zjednodušeně rozdělit na tři období.
V letech 1995 - 2004 mělo CRPDZ v čele s Janem Pfeifferem výrazný lidskoprávní a reformní náboj, zakládána byla celá řada nových organizací (Asociace komunitních služeb, Sympathea, Vida). S přispěním CRPDZ vznikaly komunitní služby mimo Prahu (Péče o duševní zdraví, Zahrada 2000, VOR aj.) a proběhl také první trénink v psychosociální rehabilitaci vedený holandskými trenéry.
V následujících letech 2005 - 2013 pod vedením Barbory Wenigové se Centrum stabilizovalo a ve větší míře se zaměřilo na vzdělávání. To se projevilo organizací četných zahraničních stáží, vznikem systematických tréninkových modulů a také rozběhem vlastního Vzdělávacího institutu. Centrum také iniciovalo a koordinovalo vybudování komunitních služeb na Karlovarsku - v regionu, kde tento typ podpory neexistoval.
Od roku 2014 řídí CRPDZ Pavel Říčan. V tomto období se organizace výrazně orientovala na zapojování lidí s vlastní zkušeností s duševní nemocí do profesionálních rolí - zejména peer konzultantů a peer lektorů. Pokračuje vytváření inovativních projektů jako je „recovery college“ nebo pilotní testování role "peer pečovatele". Centrum usiluje o zavádění změn, které jsou vidět. Na projektech spolupracuje s poskytovateli komunitních služeb i psychiatrickými nemocnicemi. Po delší přestávce působí CRPDZ opět v rozvojovém projektu v zahraničí (Moldavsko). Centrum také poskytuje zázemí pro platformu CARe přístupu v ČR a je významnou vzdělávací institucí.

Jan Pfeiffer
v rozhovoru s Břetislavem Košťálem (B).
B: Ty jsi zakladatel, nestor Centra, mohl bys nám říct něco k tomu, za jakých okolností bylo Centrum založeno, jaký jste měli záměr, proč vlastně vzniklo?
J: Podle mě nejdůležitější bylo, že Centrum dělalo určitý „leadership“ všech těch změn, které tady probíhaly. Že se snažilo tlačit na Ministerstvo práce a sociálních věcí, na Ministerstvo zdravotnictví, vytvářelo networking – pořád se tam někdo scházel, pracovníci ze služeb, z nemocnic atd. Myslím, že se všemi těmi projekty a kreativitou – mojí, ale i dalších lidí v různých pracovních skupinách – jsme se určitě snažili a asi se to i částečně dařilo… Věděli jsme, že je potřeba něco změnit, a přemýšleli jsme, jak to udělat… V NUDZu tomu říkají intervenční leadership. A to podle mě dělalo Centrum moc dobře.
Znak, který má Centrum v logu, pochází z Irska. Pracoval jsem tam kdysi na jednom projektu a u té příležitosti jsme s kolegy navštívili prehistorickou kamennou hrobku v Newgrange. A na ní byl ten motiv vytesaný. Místní mi vysvětlili, že ty tři spirály, které ho tvoří, symbolizují proces života, který se neustále točí v kruhu a zároveň se vyvíjí ve spirále… To mi přišlo moc pěkné, tak jsme tam ten znáček dali a už takhle zůstal.
B: Jak si představuješ optimální změnu systému péče o duševní zdraví v České republice?
J: Tak, aby lidé, kterým má ten systém sloužit, měli výrazný vliv na to, jak se systém chová. Když to řeknu ošklivě, tak aby mohli nakoupit zboží, které sami chtějí, a ne které jim prodavač dává, i když ho třeba vůbec nechtějí, a ještě se jim ten prodavač snaží namluvit, že to je přesně to, co potřebují. To si myslím, že je asi první věc… To znamená, aby ti, pro které tady ten systém je, byli dostatečně sebevědomí, aby si uměli říct, co potřebují, a nenechali se opít rohlíkem… Protože tady je pořád silně zakořeněný medicínský model, kdy jedině pan doktor ví, co je přesně zapotřebí. A tuhle práci nikdo jiný než vy chlapci [ze studia 27] a další kolem neodpracuje… Může pomoct, ale neodpracuje. Takže já bych si přál silné uživatelské hnutí, které bude formovat to, co profesionálové dělají, kam peníze tečou a jaké možnosti jim systém dává. Tak to je první.
Druhá věc, která s tím souvisí, je, aby lidé zvláště v medicínských kruzích, takové ty „kyselé obličeje“, opravdu pochopili, co jsou to lidská práva. A aby se to stalo automatickým, jako když člověk dýchá. Aby si vždycky uměli představit, jak by bylo jim, kdyby byli na té druhé straně. Je pravda, že teď už se toho formálně daleko více děje, v léčebnách se dělají audity a něco se tam mění, ale myslím si, že to má k nějaké spokojenosti ještě pořád daleko. A je nutné, aby i veřejnost chápala, že lidé s duševním onemocněním mají opravdu stejná práva jako kdokoli jiný. Pořád tady panuje určitá hysterie, když se něco stane, všichni volají po tom, aby byli duševně nemocní někde zavření. Veřejnost by to měla vnímat tak, že něco takového je nekulturní a že se k těm lidem nemůžeme takhle chovat.
Po formální stránce je pak nutné, aby se ty „lidojemy“, ty obrovské léčebny, opravdu rozhodly změnit, respektive aby byly nahrazeny službami a nebyly už zapotřebí, protože to podle mě není civilizovaný a humánní způsob poskytování pomoci. Když je člověku špatně, potřebuje být někde, kde dostane intenzivní podporu, což v těchto zařízeních není. A aby pojem zotavení, který se teď hodně používá (i když si nemyslím, že ho úplně všichni dobře chápou, což souvisí i s těmi lidskými právy), zároveň představoval základní způsob smýšlení nás všech, kteří v tom systému jsme. Zotavení není o tom, že tě nějak „spravím“ nebo že s tebou něco „nacvičím“. Zotavení respektuje prostor každého člověka, a my jako pracovníci bychom mu měli především pomáhat v jeho cestě, v hledání nějakého smyslu života. I s tím, že se mu stala takováto věc, že mu občas není nejlíp, má třeba „nálepku“ duševně nemocného, ale aby i tak měl jeho život smysl a hodnotu, protože je to jeho život. Tohle bychom my profesionálové měli dělat, a myslím si, že to zatím zdaleka tak není.
 
Barbora Wenigová
v rozhovoru s Michalem Kašparem (M)
M: Co se v Centru odehrávalo nejdůležitějšího za éry vašeho působení, myslím v letech 2005–2013?
B: Dobrý den a děkuji za pozvání. Já myslím, že to bylo v letech 2004–2014, ale nejsem si úplně jistá. Nastupovala jsem po Johanu Pfeifferovi, který tam byl předtím asi 9 let, a přebírala jsem po něm hlavně dvě věci, kvůli kterým jsem se také rozhodla, že tam půjdu: za prvé to byl skvělý tým odborníků, kteří tam pracovali a které jsem už tehdy znala, protože jsem psala diplomovou práci na téma psychóz, takže jsem věděla, kdo jsou a co dělají. S Centrem jsem částečně spolupracovala už předtím a věděla jsem, že má i ohromný duševní kapitál – bylo tam velké množství dobrých nápadů, které se týkaly zavádění komunitní péče do České republiky. Za mého působení jsme se pak zaměřili hlavně na získávání financí na to, abychom ty nápady dokázali zrealizovat a dotáhnout do konce, což si myslím, že se u mnoha z nich podařilo. Původní tým odborníků zůstal, ale rozšířil se tým manažerů, a tyhle dva týmy velmi dobře spolupracovaly. Zjednodušeně řečeno, tým odborníků měl nápady a tým manažerů je převáděl do řeči projektové. A spoustu těch nápadů, které přinesl Johan a jeho tým předtím, ať už Vendula Probstová, Honza Stuchlík, Ondřej Pěč, posléze Zuzka Foitová, pan doktor Baudyš a ostatní, jsme se pak snažili realizovat my.
Měli jsme tři hlavní témata: transformaci, destigmatizaci a vzdělávání různých cílových skupin.
M: Vy jste mluvila o transformaci, teď už probíhá delší dobu reforma péče o duševní zdraví. Jaká je podle vás role Centra v tomto snažení teď? Nebo jaká by mohla být?
B: Centrum má pořád velmi důležitou roli. Mnohokrát si vzpomenu na to, jak když jsem v Centru začínala a mluvilo se o komunitní péči, hodně lidí se k nám stavělo tak, že jsme snílci, utopisti … Byl to takový shovívavý, občas přezíravý postoj. Čím víc se nám toho dařilo úspěšně realizovat, tím více s námi ostatní chtěli navazovat spolupráci, ale na druhou stranu se objevovalo i nepřátelství. Dneska si říkám, že asi stojí hodně času a úsilí, aby se věci změnily. Nemůže to být ráz na ráz, je to dáno asi i naší českou mentalitou, která není příliš revoluční. Možná je to dobře, že to takhle běželo, ale pořád to nekončí. Je dobře, že Ministerstvo zdravotnictví nebo Ministerstvo práce a sociálních věcí už dneska mají komunitní péči ve svých oficiálních programech. Je dobře, že CDZ je něco, k čemu se už dneska hlásíme všichni, to už je jasné, ale pořád ještě musíme hlídat, jaká tam bude kvalita služeb, kvalita péče, věci se pořád vyvíjejí. Centrum vždycky objevovalo, přinášelo a rozvíjelo nové věci, takže já si myslím, že práce pro Centrum je pořád ještě dost.
 
Pavel Říčan
v rozhovoru s Tomášem Vaňkem (T)
P: Centrum nikdy nebylo nějaký solitér, vzniklo jako sdružení asi sedmi různých neziskových organizací. Dodnes ve všech našich projektech spolupracujeme s jinými subjekty, čili neděláme nic sami, to nechceme a ani nemůžeme. Všechno, co děláme, je závislé na tom, že se nám podaří někoho přesvědčit, že věci, které chceme, jsou zajímavé a že by stálo za to je ověřit.
T: Zvenčí to třeba může vypadat, že je tady hodně organizací, které nějak spolupracují, anebo taky soupeří.
P: Podle mě je dobře, že je tu tolik organizací, které se tomu tématu věnují. Myslím, že my svoji roli taky svým způsobem pořád hledáme… Velká změna nastala mezi lety 2013 a 2015, když program reformy psychiatrické péče zařadilo do svých projektů Ministerstvo zdravotnictví. Myšlenka, že by měly být nějaké komunitní služby, že by se měly nějak rozvíjet, že by se do nich měli zapojovat zdravotníci z psychiatrických nemocnic, byla do té doby originální a pořád ještě dost revoluční. Ovšem ve chvíli, kdy tohle začne říkat ministr zdravotnictví a přitaká mu ministryně práce a sociálních věcí, už o tom ale jen mluvit nestačí.
Takže myslím, že jsme se posunuli víc ke konkrétním věcem. Příkladem je třeba podpora a rozvoj peer konzultantství a asi bych takových příkladů dokázal najít víc… Je to součást příběhu psychiatrie, o které se mimochodem čím dál tím víc mluví spíš jako o péči o duševní zdraví. Tento posun není náhodný, protože do péče o duševní zdraví mají co mluvit i zdravotní sestry, sociální pracovníci, vystudovaní sociologové, peeři, a dokonce i lidé, kteří ani nejsou peeři, ale chtějí mluvit o tom, jakou péči dostávají a jak by to mělo vypadat. Takže to je určitě významná změna v pojetí „moci“, která je dnes už více sdílená, jak s jinými profesemi, tak i s lidmi, ke kterým má být směřována.
T: Není tak centralizovaná…
P: Ano, to je obrovský posun v psychiatrii, a možná i my jsme k tomu přispěli tím, že jsme začali podporovat myšlenku peer konzultantství. Dnes už je patrná snaha to nějak vyvážit a posunout to celé trochu někam jinam. A souvisí to i s jazykem, který se používá. Například že pacient není někdo, kdo je odesílán z jednoho specializovaného oddělení na druhé na základě nějakého super expertního posouzení, ale že je to někdo, kdo má svůj konkrétní příběh, s něčím konkrétním přichází a sám se rozhoduje… že je důležitý on jako člověk a jeho vnímání. Takže já spíše věřím tomu, že je třeba najít lidi, kteří jsou v lůžkových zařízeních a kteří chtějí něco měnit, posouvat, zlepšovat… Oni jsou ti, kteří to nakonec mění, a role Centra je jim pomoci, podpořit je.
T: Myslíš si, že ministerstvo tu reformu jenom „nepředstírá“? Že se opravdu snaží a že se povedlo ty myšlenky, které byly dlouho revoluční, dostat do hlavního proudu, i k pojišťovnám a všem dalším subjektům, které jsou pak důležité?
P: Je to proces, ve kterém se, myslím, podařila spousta věcí, ale zatím není ukončený. Výsledky se asi uvidí až zpětně. Jestli to, co se teď podařilo, bylo už maximum, nebo jestli je to teprve první krok a změny budou ještě pokračovat. Já jsem spíš optimista a věřím, že spousta dalších pozitivních kroků se povede, že se komunitní péče rozvine mnohem víc, než je teď, a že český systém péče o duševní zdraví bude patřit k nejlepším na světě. Doufám v to a snažím se k tomu nějak přispět.