Dissociativní poruchy
Společným rysem poruch v této skupině je částečná nebo úplná ztráta normální integrace mezi vzpomínkami na minulost, vědomím identity a bezprostředních pocitů a ovládáním pohybů těla. Normálně existuje značný stupeň vědomé kontroly nad tím, kterým vzpomínkám a pocitům se může věnovat okamžitá pozornost, a které pohyby se mají vykonat.
U dissociativních poruch se předpokládá, že tato schopnost vědomé a selektivní kontroly je zhoršená do té míry, která se může měnit ze dne na den nebo dokonce z hodiny na hodinu. Dissociativní poruchy zde popsané mají předpokládaný „psychogenní“ původ. Jsou časově spjaty s traumatizujícími událostmi, neřešitelnými a nesnesitelnými problémy nebo narušenými vztahy.
Začátek a ukončení dissociativních stavů jsou často náhlé. Všechny typy dissociativních stavů mají tendenci k úpravě během několika týdnů nebo měsíců, obzvláště vznikly-li v souvislosti s traumatickou životní událostí. Chroničtější stavy, obrny a anestézie, se mohou rozvinout (někdy pomaleji), jestliže je začátek spojen s neřešitelnými problémy nebo interpersonálními obtížemi. Dissociativní stavy, které trvaly více než 1-2 roky předtím, než jim byla věnována pozornost ze strany psychiatrie, jsou často terapeuticky jen obtížně ovlivnitelné.
Léčba dissociativních poruch: Většina dissociativních poruch odeznívá spontánně. Na místě je vždy podpůrná psychoterapie. Cílená léčba v této skupině poruch je dominantou dynamické psychoterapie, behaviorální terapie nebo hypnózy. Psychoterapie se snaží pomoci postiženému získat náhled a odstranit emoční poklad pro disociaci. Psychofarmaka se spíše podávají na cílené odstranění některých doprovodných příznaků (úzkost, deprese) jejich význam je však velmi diskutabilní. Ke snížení napětí nebo úzkosti mohou být krátkodobě účinná anxiolytika, nicméně vzhledem k možnostem návyku je nutno je podávat jen přechodně na počátku léčby. Lepší je situace s antidepresivy, ale ani jejich efekt není moc velký.
Hlavním rysem je ztráta paměti (amnézie), týkající se obvykle důležitých nedávných událostí. Obvykle se soustřeďuje na traumatické události, jako jsou nehody nebo neočekávaná ztráta blízké osoby a ztráta paměti je obvykle částečná. Rozsah amnézie se často mění ze dne na den, ale existuje jedno společné jádro, které si postižený v bdělém stavu nemůže vybavit.
Emoční stavy, které poruchu paměti doprovázejí, mohou být různé. Může být bezradnost, pocity stísněnosti a chování vyvolávající pozornost okolí, ale někdy je nápadně klidné přijímání stavu. Většinou jsou postiženi mladí dospělí jedinci. Nejextrémnější případy se vyskytují u mužů jako důsledek bitevního stresu ve válce. Může se vyskytnout i bezúčelné toulání po okolí, ale protože je obvykle doprovázeno zanedbáváním sebe sama, zřídka trvá déle než den nebo dva. Častěji se objevuje po katastrofách nebo za války. Častější je u žen a v adolescenci a časné dospělosti. Počátek i ukončení bývají náhlé. Končí zpravidla plným uzdravením.
Má všechny rysy dissociativní amnézie, navíc se přidává zdánlivě účelné odcestování z domova nebo z místa pracoviště, během kterého jedinec zachovává péči o sebe. V některých případech může postižený přijmout novou identitu, obvykle pouze na několik dní, ale někdy i na dlouhé časové období s překvapujícím stupněm úplnosti. Může se vyskytnout cestování, a to na místa známá z dřívějška a emočně významná.
I když má pacient na dobu fugy amnézii, může se jeho chování zdát nezávislému pozorovateli jako naprosto normální. Jde o vzácnou poruchu, která se častěji objevuje při katastrofách a za války. Dispozičním faktorem je zneužívání alkoholu. Obvykle se objeví po psychosociálním stresu a trvá krátce, zpravidla několik hodin, výjimečně dny nebo měsíce. Vymizení se objevuje rychle. Nemá tendenci k opakování.
Pacient leží nehybně (stupor), ale lékařská vyšetření ani nálezy neukážou žádnou tělesnou příčinu. Podobně jako u výše uvedených poruch zpravidla došlo předtím ke stresující události, nebo význačným vztahovým nebo sociálním problémům. Postižený sedí nebo leží po dlouhou dobu bez pohybů. Úplně nebo téměř úplně chybí řeč, spontánní a účelné pohyby.
I když může být přítomen určitý stupeň poruchy vědomí, svalové napětí, držení těla, dýchání, otevřené oči a koordinované pohyby očí někdy jasně svědčí o tom, že pacient nespí a je pří vědomí. Jde o vzácnou poruchu, častěji se vyskytující u žen jako reakce na psychosociální traumatickou událost. Obvykle náhle začne a náhle spontánně skončí.
Jsou poruchy, u nichž je dočasná ztráta pocitu osobní identity a plného uvědomování si okolí. V některých případech osoba jedná, jako by se jí zmocnila jiná osobnost, duch, božstvo nebo „síla“. Pozornost a uvědomování se může omezovat nebo soustřeďovat pouze na jeden nebo dva aspekty bezprostředního okolí, často se vyskytuje omezená, ale opakovaná řada pohybů, postojů a projevů. V některých kulturách, zejména primitivních, se objevuje častěji. Obvykle se rozvíjí rychle, často v průběhu rituálního obřadu. Odeznívá spontánně.
Při těchto poruchách dochází ke ztrátě nebo narušení pohybů. Postižený se jeví jako tělesně nemocný, nelze však nalézt žádnou tělesnou poruchu, která by vysvětlovala jeho příznaky. Příznaky často odpovídají laické představě o tělesné poruše, která může být v rozporu s fyziologickými nebo anatomickými pravidly.
Kromě toho sociální situace obvykle naznačuje, že neschopnost, vyplývající ze ztráty funkce, pomáhá uniknout z nepříjemného konfliktu nebo nepřímo vyjádřit závislost nebo odpor. I když problémy nebo konflikty mohou být ostatním zřejmé, postižený je často popírá, nerozumí jim a připisuje všechny potíže příznakům nebo neschopnosti z nich vyplývající. Nejobvyklejším typem je ztráta schopnosti pohybovat buď celou končetinou, nebo její částí. Ochrnutí může být kompletní nebo částečné, přičemž pohyby jsou slabé a pomalé. Mohou být zřejmé různé a měnící se stupně narušení pohybu, zvláště u nohou, projevující se bizarní chůzí nebo neschopností stát bez pomoci. Může být i nadměrný třes nebo chvění jedné nebo více končetin nebo celého těla.
Na rozdíl od předešlých dissociativních poruch bývá průběh návratný, se zlepšením až vymizení příznaků a znovuobjevením v době zvýšeného stresu.
Dissociativní křeče (pseudozáchvaty) se mohou velmi podobat epileptickým záchvatům, pokud jde o pohyby, ale zřídka dojde k pokousání jazyka, pohmožděninám následkem pádu, pomočení.Ztráta vědomí bývá neúplná nebo je nahrazena stuporem nebo transem.
Dissociativní poruchy citlivosti a poruchy senzorické mají často rysy, které jsou spojeny s laickými představami o tělesných funkcích a neodpovídají anatomické realitě. Ztráta zraku je u dissociativních poruch zřídka úplná a poruchy zraku se objevují spíš ztrátou ostrosti nebo rozmazaným viděním nebo „tunelovým viděním“. Psychogenní hluchota a ztráta čichu jsou daleko méně časté než ztráta dotekové citlivosti nebo zraku.
Ganserův syndrom
Tato porucha je charakterizována „přibližnými odpověďmi“ (například 1+1=3), obvykledoprovázenými několika dalšími dissociativními příznaky (například dissociativní obrna končetiny). Je to velmi vzácná porucha s psychogenní etiologií. Častěji se objevuje u vězňů ve vyšetřovací vazbě a po rozsudku odeznívá.
Mnohočetná porucha osobnosti
Jejím rysem je existence dvou nebo více samostatných osobností u jednoho jedince, přičemž se projevuje vždy jen jedna. Každá osobnost je kompletní, s vlastními vzpomínkami, chováním a preferencemi. Žádná nemá přístup ke vzpomínkám druhé osoby a téměř nikdy si jedna druhou neuvědomuje.
Změna z jedné osobnosti do druhé je obvykle zpočátku náhlá a je úzce spojena s traumatickými událostmi. Následující změny jsou často omezeny na dramatické a stresové události, nebo se vyskytují během sezení s terapeutem, která zahrnují relaxaci, hypnózu nebo odreagování. Jedná se ovzácnou poruchu nejasné etiologie. V anamnéze bývá zneužívání v dětství a asi u čtvrtiny jsoupatologické EEG nálezy. Nejčastěji se objevuje v adolescenci. Má tendenci k chronickému průběhu.