Panická porucha
Panická porucha je charakterizována náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy, které se objevují bez zjevné vnější příčiny. Intenzivní úzkost, panický záchvat, obvykle trvá několik minut, ale někdy se může vracet ve „vlnách“ i po dobu dvou hodin. Při panickém záchvatu dochází náhle k záchvatu intenzivního strachu, pocitu, že se něco hrozného přihodí a pocitu ztráty kontroly.
Během panického záchvatu samotného postižený prožívá celou řadu příznaků, z nichž nejčastější jsou strach ze smrti, zbláznění nebo ztráty kontroly nad sebou, palpitace a bušení srdce, bolesti na hrudi, pocity nedostatku dechu, závratě nebo pocity na omdlení, silný třes, pocení, nucení na zvracení nebo zvracení, bolesti žaludku, mravenčení v rukou a nohách, návaly horka nebo zimnice, depersonalizace nebo derealizace. Může se objevit řada dalších příznaků, výše jmenované jsou však nejtypičtější. V úzkostných myšlenkách se objevuje strach z omdlení, ze smrti, ze ztráty sebeovládání nebo ze zešílení.
Náhlý začátek a vysoká intenzita tělesných symptomů vyděsí nositele natolik, že je často přesvědčen, že musí mít velmi vážnou tělesnou nebo duševní chorobu (například selhává mu srdce, má infarkt, zešílel, apod.). Prožitek je plný děsu a hrůzy, postižený má pocit, že s tím nemůže nic dělat. Cítí se proti záchvatu bezmocný. Jednotlivé záchvaty obvykle trvají jen několik minut, v průměru mezi 10 až 20, velmi výjimečně déle. Po záchvatu někdy zůstává třes, napětí a vyčerpání. Jindy dochází k uvolnění a letargii.
Běžnou reakcí na záchvat paniky je snaha uniknout ze situace, kde k panice došlo (například útěk z metra) nebo co nejrychleji vyhledat pomoc a bezpečí (například telefonické volání lékařské záchranné služby). Důsledkem záchvatů paniky bývá snaha vyhnout se situacím, kde k panice došlo (například samotě, obchodům, čekání ve frontě, dopravním prostředkům, uzavřeným prostorům).
Velmi často lidé s panickou poruchou vyhledávají léčbu u somatických odborníků, jako jsou internisté, neurologové, gastroenterologové a další. Zbytečně jsou podrobení celé řadě vyšetření, která však neukážou žádný organický patologický stav. V mnoha případech se dostanou k přiměřené péči u psychiatra až po letech martýria zatěžujících vyšetření a zbytečných hospitalizací v jiných oborech. Většina lidí trpících panickou poruchou rozvine agorafobii. Hypochondr
Panickou poruchu lze léčit jak psychoterapeuticky, tak farmakoterapeuticky. Farmaka bývají rychlejší, psychoterapie trvalejší. Zdá se, že optimální je kombinace obou přístupů. Nejčastěji využívanou alternativou ke specifické psychoterapii u panické úzkosti je podávání benzodiazepinů a antidepresiv.
Anxiolytika: I když benzodiazepiny mohou být užitečné ke zvládnutí akutní emoční krize, u déletrvajících úzkostí nejsou příliš vhodné. Kromě postupně klesajícího účinku je prokázáno, že dlouhodobé užívání benzodiazepinů může vést k závislosti. Při akutním záchvatu paniky jsou však určitě lékem volby.
Antidepresiva: Výhodou nejlépe prostudovaných klasických antidepresiv - imipraminu a clomipraminu - je dlouhý poločas vylučování, který umožňuje aplikaci v jedné denní dávce. Nevýhodou jsou výrazné vedlejší účinky a dlouhotrvající nástup účinku (po 4 - 6 týdnech). SSRI a SNRI jsou dnes pokládány u panické poruchy za léky první volby.
Léčbou volby u panické poruchy je kognitivně behaviorální terapie. Základními krokem je edukace o poruše s vysvětlením vztahu mezi myšlenkami, emocemi, tělesnými reakcemi a chováním. Následuje vysvětlení jednotlivých kroků léčby. Pacient se učí odstraňovat panické záchvaty pomoci kontroly dechu. Pomocí interoceptivní expozice (zrychleným dýcháním, tělesným cvičením, rotací apod.) jsou pak vyvolávány vegetativní příznaky a pacient se učí je během několika dechů odstranit. Anticipační úzkost se učí zvládat pomocí změny myšlenkových vzorců a pomocí relaxace.