Co je porucha osobnosti?

Pojmem osobnost nazýváme v psychiatrii poměrně stálý souhrn vlastností (myšlení, chápání, cítění, prožívání), které se utvářejí během individuálního vývoje jedince. Z toho pak vyplývá relativně stabilní a v čase trvalý soubor charakteristického chování a emočních rysů.


Poruchou osobnosti rozumíme takovou variantu těchto vlastností, která jde za hranici rozsahu nacházejícího se u většiny lidí a kterou je možné považovat za extrémní. Poruchy osobnosti bývají charakterizovány relativní stabilitou v čase (to znamená, že se osobnostní rysy příliš nemění, měnit se mohou jen klinické projevy), neflexibilní povahou a v neposlední řadě zhoršenou schopností adaptace a tedy i fungování ve vztazích. Jejich základní charakteristikou je, že jsou tzv. egosyntonní, což znamená, že člověk s touto poruchou má své rysy za vlastní, je s nimi sžit a tato skutečnost mu nezpůsobuje těžkosti, které by si sám od sebe uvědomoval.

Jinými slovy, každý je nějaký, svět by byl asi nesnesitelným místem, kdyby byli všichni stejní. Někdo je konzervativní a nemá rád novoty či změny, jiný je zase vyhledává. Někdo má rád pravidla, jiný rád improvizuje. Někteří z nás mají sklony k samolibosti a předvádění se, jiní nad sebou pochybují a jsou spíše plaší, jsou mezi námi introverti a extroverti, altruisté i egoisté. Přesto však v našem světě většina z nás funguje, je schopna svých vlastností produktivně využít a ti hloubavější z nás si své meze uvědomují.

U některých lidí jsou pak tyto charakteristiky vystupňovány natolik, že jim zabraňují normálně sociálně fungovat, mít zdravé vztahy a rozvíjet své schopnosti. Potom se například člověk, který úzkostlivě visí na řádu, zabývá pouze pravidly a není schopen vidět problematiku globálním pohledem, což mu znemožňuje rozvíjet jeho obzory. Člověk s nedostatkem sebedůvěry naplněn strachem z odmítnutí se programově vyhýbá všem situacím, kde by mohl být hodnocen či odmítnut. To mu pak může komplikovat či zcela znemožnit navazování vztahů či karierní postup, přestože po těchto hodnotách v hloubi duše touží a k jejich dosažení mu nechybí talent ani inteligence. Trvalou frustraci pak mohou doprovázet úzkostné projevy a celkový pesimismus. Někdo žije vlastní dokonalostí a sebeláskou, což mu znemožňuje akceptovat druhé jako sobě rovné. Je-li úspěšný, tak v sobě tyto vlastnosti dokonale živí. Nemá ale opravdové přátele, má jen nohsledy. Není-li úspěšný a tedy i sám se sebou spokojený, může se dostat do depresí vedoucích až k sebevraždě. Takto a podobně by bylo možné pokračovat dál.

MUDr. Petr Příhoda
Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov