Amotivovaný neurotik, pesimista, léčen déle, než to má cenu.

Dobrý den, je mi 28 let, mám VyhPO, a léčím se již od střední na psychiatrii. Myslím, že (asi) to mohlo být výchovou(matka mě dlouho ovládala), ale je mi jasné, že můj zásadní problém je ten, že !mě nebaví žít!, rozumíte, ráno vstanu a netěším se na den, nejraději bych jen spal. Nemám koníček, motivaci, životní motor, cíl. Jědině kafe a cigarety mi "jedou". Jasně že mám cíl, cítit se fajn, moc rád bych měl holku, ta by mohla zásadně změnit můj stav(snad?) ale to je ten nejkomplikovanější cíl. Beru AD, anxi, olanzapin. Neschopenka je finanční problém, pokud navrhnete hospitalizaci. Teď jsem začal chodit na indiv. psychoterapii, ale sez jednou za dva týdny mi nestačí. Mohl bych Vám toho napsat MNOHEM víc, ale to, když Vám řeknu délku léčby a pointu, že mě nic nebaví? Těžko mi poradíte něco nového.
Avatar

Petr Příhoda

Odpověď odborníka:
Dobrý den, lidé s vyhýbavými rysy mají narušené sebepojetí, které spočívá v hluboce zakořeněném pocitu nekompetentnosti a sníženém sebevědomí. Výsledkem je úzkost, strach z hodnocení a odmítnutí a vyhýbání se situacím, kde by k tomu mohlo eventuálně dojít, potíže se mohou vystupňovat až do depresivních stavů. Výchova a vztahy v dětství mohou být jedním ze zdrojů této poruchy. Farmakoterapie se snaží zmírnit úzkost, nicméně stěžejní by měla být dlouhodobá systematická psychoterapie, která člověku pomůže sebepojetí změnit. Máte pravdu, že jednou za 14 dní je v takových případech málo, ale lepší než nic. Zkuste se svého terapeuta zeptat, zda by frekvence sezení nemohla být aspoň na rozjezd častější. Držím palce.
Avatar

Jana

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, snad vám pomůže moje osobní zkušenost: depresivní sklony jsem měla asi „odjakživa“, ale až ve středním věku po nakupení mnoha vážných stresů u mě propukla deprese oficiálně. Z počátku pro mě byly léky velikou úlevou, ale postupem času jich bylo třeba pořád víc, abych jen přežívala – opravdu spokojený život to nebyl. Prošla jsem dlouhými obdobími totální a naprosté nenálady a únavy, přesně jako vy, ale až když se k depresi přidala ještě navíc úzkost, poznala jsem, co je to opravdové peklo. K duševnímu utrpení se přidaly ještě fyzické těžkosti a nespavost, v nejhorší době jsem asi rok spala zhruba 3 hodiny denně. Až tehdy jsem začala chodit na psychoterapii, jednou týdně. Postupně jsem začala chápat, že na počátku všeho bylo moje chabé sebevědomí a sebeúcta. Došlo mi, že pokud o sobě někdo 24 h denně, 365 dní v roce smýšlí tak krutě, sám sebe soudí tak nelítostně a svět vidí jako tak nehostinné místo, byl by zázrak se z toho nezbláznit! Bylo mi v té době skoro o 20 let víc, než je teď vám. A přesto to stálo za to projít tou dřinou v psychoterapii a zachránit si život. Psychoterapie bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Dostala jsem v ní podporu, pochopení, přijetí a zároveň poctivou upřímnost, díky které jsem začala věci vidět a měnit. Přeji vám, ať se vám to taky podaří.


Zpět na seznam