citové vydírání

Dobrý den, máme problém s babičkou, která je celoživotně závislá na naší pozornosti. Je sice nemocná (stomie) a omezená v pohybu, ale dodnes je celkem samostatná. Před 10 lety spáchal sebevraždu děda a zvláště od té doby nemůžeme bez výčitek nikam odjet. Žijeme v rodinném domě, takže sama nikdy nežila. Já jsem tehdy začala studovat v Praze a jen představa, že nepřijedu na víkend, v ní vyvolávala hysterické záchvaty. Každou neděli se se mnou loučila v pláči. Přes týden mi několikrát volala, a když jsem naznačila, že bych chtěla zůstat v Praze, bylo zle. Pravidelně vyhrožovala, že to také skončí. Byla jsem tedy nucena jezdit téměř každý víkend domů a dělat jí společnost nebo vydržet srdceryvné scény. Babičku mám ráda, takže jsem se jí ve většině případů podvolila. Nesnesla bych představu, že své výhružky splní. Ačkoliv tuším, že se z její strany vždy jednalo jen o citové vydírání. Samozřejmě jsem také chtěla ulevit mámě. Téměř před rokem se mi narodila dcera, má tedy pravnučku. Všichni jsme doufali, že ji to obměkčí a pochopí, že na světě není jen ona sama. Že máme všichni právo na svůj život a zábavu. Bavit se, to je ale u nás téměř sprosté slovo. Jakmile babička vytuší, že máma s přítelem jedou na výlet, bývá dost často zle. Má samozřejmě i světlé okamžiky, kdy nám to přeje, ale nikdy to netrvá dlouho. Sebelítost, výčitky, šíření negativní energie, to je náš věčný boj s větrnými mlýny. Je vůbec v lidských silách jí otevřít oči, aby pochopila, jak všechny kolem sebe ničí?