Deprese, nízké sebevědomí, smutek
Dobrý večer,je mi mladá slečna 27 let, nevím jak začít ale jsem hodně stydliva holka, která si neumí najít a pak následně udržet kamarády, ve škole jsem se moc se spolužáky nebavila jsem introvert ale byla jsem mezi lidmi a občas jsme někam zašli. Dělá mi problém i komunikace ani něvim jestli mám svůj názor.. . Teď pracuji ve velkém kolektivu, ale převážně starších lidí a nevím o čem se mám s nimi bavit, mám tam dvě paní které jsou moc fain. Po škole jsem nevěděla kam jít a teď mne práce ani netěší... Něvim co se sebou čas volný trávím raději sama doma u knížky nebo u počítače..Jsem prostě divná a nikdo mne nechce. Nemám náladu někam chodit, jsem taková sklesla, nic mne nebaví, snad to nastvu a zajmy nemám žádné . Známíco kolem mne se poslední dobou berou nebo čekají děti a já pořád sama. Je mi to líto, netuším co budu dělat dál nejraději bych někam utekla..... Po novém roce stojí vše za nic, nikam nepatřím, mám jen práci a domů. Nejlepší kamarádku jsem si rozhadala a teď bydlí v jiném městě a zakládá rodinu... Jsou to jen blbosti ale už nevím jak a co dál...
Petr Příhoda
Odpověď odborníka:
Dobrý den, v období mezi 20. a 30. rokem života člověk objevuje hranice své intimity a schopnost utvářet intimní vztahy pak zakomponuje do svého života. Jde o zákonitosti vývoje osobnosti. Pakliže se mu to z nějakého důvodu nedaří, prohlubuje se jeho izolace, se kterou, pokud se s ní nesžije, mohou být spojeny pocity marnosti až deprese a další symptomy. Témata vývojových krizí popsal např. psychoanalytik Erik Erikson. Pokud se svou situací nejste spokojena, mohl by Vám pomoci psycholog s psychoterapeutickým vzděláním, potřeba psychiatra z toho pak může (ale taky nemusí) vyplynout.
Vlaďka
Odpověď peer poradce:
Dobrý den. Z toho,co o sobě píšete, cítím Vaši uzavřenost a obavu s kontaktu s lidmi, protože máte zřejmě malé sebevědomí a nevěříte, že by Vás někdo mohl ocenit a mít rád takovou, jaká jste. Podobné pocity jsem prožívala hlavně v době dospívání, na střední a pak na vysoké škole. Trápily mě úzkosti, depresivní stavy a strach z kontaktu s lidmi. Pocit, že jsem jiná, že nikam nepatřím, že je mi nejlépe někde v koutku, kde mě nikdo nenajde. Dlouho jsem se snažila své potíže zvládat vlastními silami, ale nakonec mi pomohla až návštěva psychiatra a také rozhodnutí chodit na psychoterapii. Tam jsem si uvědomila, kde jsou kořeny mých obav a nejistot a postupně se mi začalo ulevovat a znovu mě začal bavit život. Nečekejte, jestli to samo přejde, zkuste najít odborníka, který Vám pomůže - psychiatra či psychologa ve Vašem okolí. Ta úleva za to stojí. Držím palce.
Zpět na seznam