Dotaz

Dobrý den, mám pocit, že na určité situace reaguji příliš přehnaně a nevím, jestli bych měl vyhledat pomoc, a nebo se s tím už smířit. Je mi 20 let a mám stále problém si jít nakoupit či někam zavolat. Jakmile jsem někde mezi lidmi, chci co nejrychleji pryč, mám dá se říct, strach, často mi buší srdce a v některých situacích mám problém i s dýcháním. Neustále se bojím, že mě okolí bude nějak soudit a nad všemi situacemi až moc přemýšlím. Když mám někam jet MHD (vyšetření, návštěva rodiny) tak mám z toho opravdu velký stres, den předem v noci většinou nemůžu ani spát a mívám střevní obtíže. Můj další problém jsou propady nálad které někdy trvají hodiny, někdy i dny. Jedná se o různé výčitky, pocity nenávisti a zbytečnosti. Všechna svá rozhodnutí překopávám v hlavě a pak už si nejsem jistý vůbec ničím. Nejde ty myšlenky zastavit a stále se mi v hlavě objevují jen ty negativní věci. Snažím se nějak odreagovat a nemyslet na to, ale nepomáhá to a jen musím čekat, než to odezní. Nedokážu se na nic pořádně soustředit.
Avatar

Petr Příhoda

Odpověď odborníka:
Dobrý den, to, co popisujete, vypadá jako úzkostné stavy, mohou souviset také s Vaším sebepojetím, z kterého se může odvíjet strach z kontaktu s jinými lidmi. Zdá se, že Vám to komplikuje život docela hodně a že je odborná pomoc na místě. Můžete vyhledat např. klinického psychologa - psychoterapeuta.
Avatar

Jana

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, vaše potíže mi připomínají mě a moje prožívání ještě před pár lety. Se vším jsem si dělala hodně starostí, moc jsem si nevěřila (ačkoli jsem byla v mnoha ohledech dost úspěšná), necítila jsem se jistá mezi mnoha lidmi, když se někdo smál, vždy se mi jako první myšlenka mihlo, že se směje mně...a propady nálady, sebeobviňování, neustálé pochybnosti, jestli jsem přijatelná, atd. atd.- možná víte. Bojovala jsem s tím uvnitř, navenek to ani moc nebylo poznat. A nechala jsem to dojít na konci středního věku až k úplnému kolapsu (po pár těžkých životních krizích). Teprve když mi bylo opravdu hodně zle a měla chuť nežít, mě to donutilo začít hledat důvody a změnu. Tak dlouho jako já to rozhodně nenechejte být! Bylo pak dost těžké se celoživotních návyků a způsobů přemýšlení a prožívání zbavit. Ale podařilo se to a dnes se na světě cítím mnohem lépe. Těžké věci časem život může přinést každému, ale už věřím, že rozhodující pro to, jestli nás zlomí, je náš vnitřní postoj k nim a především k sobě samému. Mně se ho podařilo zlepšit díky delší psychoterapii. Naučila jsem se být k sobě laskavější, umět docenit svoje klady a netrápit se nadměrně svými zápory. Naučila jsem se umět se za sebe postavit, když by to neudělal někdo jiný - a díky tomu se cítím na světě bezpečněji. Dokážu brát svět s jeho mnoha hrůzami a přitom se těšit z jeho krás. Moc vám přeji, ať taky dojdete takového klidu. Dnes je hodně seberozvojových možností a vyhledat psychoterapii je určitě lepší dřív, než nás k tomu donutí vygradování těžkostí do "diagnózy". Já jsem to do ní dojít nechala, a přesto právě díky ní jsem se nakonec zachránila. Držím vám palce!


Zpět na seznam