Dysmorfofobie
Dobrý den, můj syn 16 let, se tak půl roku přehnaně pozoruje, připadá si hnusný a nechce proto chodit do školy a mezi vrstevníky, ani rodinné a jiné akce. Občas se mu tyto stavy daří překonat, ale je to horší a horší. Dřív to byly pouze vlasy a veliká hlava, teď si připadá tlustý, není to pravda. Říká, že se ve škole stejně nesoustřední a jenom čeká aby mohl utéct domů. Občas zmiňoval sebevraždu a pocity, že by raději nebyl. Začali jsme navštěvovat psychiatra cca 4 týdny. . Zmíněna byla Dysmorfofobie. Nevím co bych pro něho měla ještě dělat. Psychiatr předepsal 10mg Egolanzy večer, Magrilan 20mg tabletku ráno, jednou za čtrnáct dní chodí na psychoterapie...ty zatím nijak významně jeho pocity nelepší, Jsem naprosto zoufalá, je naděje tyto jeho pocity zvrátit. Má ke mě důvěru, svěří se mi, ale sám se často cítí bezmocný. Je něco co jsme neabsolvovali, máme být trpěliví a změna příjde. Strašně se bojím co bude dál, izolovat se od okolí mu určitě neprospívá... postupně velice špatně zvládá negativní emoce, občas bývá i zlý...na nás pouze slovně, sám sebe občas uhodí...Děkuji předem za radu, Pařízková
Petr Příhoda
Odpověď odborníka:
Dobrý den, trpělivost je v našem oboru třeba vždy, účinek léčby se projeví často až po delší době, v řádu měsíců. Je naprosto pochopitelné, že máte o syna obavy, je užitečné mu projevit emoční podporu. Jelikož je nezletilý, můžete se odborníků, ke kterým dochází, zeptat přímo.
Jana
Odpověď peer poradce:
Dobrý den, mám zkušenost s úzkostně-depresivní poruchou, která naplno propukla až ve středním věku, ale její počátky bych mohla vystopovat už právě v době dospívání i dřív, kdy se založilo moje nízké sebevědomí a z něj pramenící všechny těžkosti (jako pocity méněcennosti, sklon k perfekcionalismu, obavy a úzkosti). Po kolapsu a několikaleté krizi jsem už mnoho let konečně v pohodě. A pohledem zpět bych mohla tvrdit, že největší pomocí pro mě byla delší pravidelná psychoterapie. Léky mi sice nejspíš zachránily život, ale samy o sobě nemohly změnit moje prožívání světa, moje přesvědčení o sobě, můj způsob přemýšlení, které ve mě pocity méněcennosti jed dál utvrzovaly. Teprve v rozhovorech s terapeutkou jsem postupně pochopila, že ten, kdo mi nejvíc ubližuje, jsem já sama a moje mylná přesvědčení. Pak ještě docela trvalo se navyklých vzorců chování i prožívání zbavit. Myslím, že bez vedení odborníkem se to dá jen těžko zvládnout. Proto bych vašemu synovi přála, aby podporu terapie taky využil, aby v ní vydržel (chce to čas a není to vždy lehké) a časem si dokázal cenit sám sebe a užívat si spokojeného života - i navzdory těžkostem, které nutně život občas přinese. Jde to, neztrácejte naději.
Zpět na seznam