Nedokážu se radovat
Dobrý den. Je mi 24 let, mám tříletého syna. S jeho otcem jsme spolu 6 let. Mám problém s tím, že poslední dva roky spolu skoro vůbec nemáme sex. Byla jsem u psycholožky a myslí si že problém je v našem vztahu. Navrhla ať se v případě že k sexu má dojít zamyslím nad tím proč vlastně nechci. A já přišla na to, že mám úplně stejný pocit jako když mám jít umýt nádobí, pověsit prádlo, nebo se jít vysprchovat- to nakonec samozřejmě jdu, ale odkládám to až do noci. Mám pocit že mě nic netěší, nedokážu se radovat, nedokážu brečet i když občas cítím že to opravdu potrebuju. Neni mi příjemný kdyz mě někdo z rodiny kromě přítele a syna třeba objímá. Neumím si odpočinout, neustále nad něčím přemýšlím. Občas mívám strašně živé představy o nějaké katastrofě. Cítím skutečně strašný strach a tu představu emočně prožívám jakoby se to skutečně dělo. Nejde to zastavit. Mám strach o své zdraví ale přitom se nemůžu donutit kvůli tomu ráno vstát a jít k lékaři. Syna miluju a 100% se mu věnuji. Nejsem jako matka nijak úzkostná. S přítelem máme vztah kromě sexu také dobrý. Chtěla bych to vše změnit. Změnit sebe. Být veselejší, umět si hrát a blbnout.. dřív jsem taková byla. Vše se změnilo když mi bylo asi 15. Myslíte že je možné že mám nějaký problém který se dá řešit, nebo že mám zkrátka takovou povahu? Přijdu si že musím působit že jsem strašně zlá..
Petr Příhoda
Odpověď odborníka:
Dobrý den, pokud máte touhu svůj život změnit, pak je to problém, který se řešit dá, ať už je za tím povaha či duševní porucha. Neschopnost se radovat může souviset s kompenzací strachu a úzkosti, může vycházet ze sebepojetí (zakořeněného vztahu člověka k sobě samotnému), od kterého se odvíjí i vztahy k druhým, schopnost blízkého kontaktu apod., což je hlubší problematika, než problém jednoho partnerského vztahu. Zde se může uplatniz systematická psychoterapie, což je běh na delší trať, který rozhodně nespočívá jen v jedné či několika konzultacích. Neschopnost prožívat radost může být také projevem poruchy nálady zvané anhedonie, kterou se pokouší řešit psychiatrie pomocí farmak. U Vás bych viděl naději a hybnou sílu v touze věci změnit. Držím palce.
Jana
Odpověď peer poradce:
Dobrý den, vaše zkušenost se hodně podobá počátku mého problému, kterým pak byla úzkostně-depresivní porucha. Jako bych četla skoro vlastní pocity. Mně osobně nejvíc ze všeho pomohla pravidelná delší psychoterapie, chodila jsem každý týden a v rozhovorech s terapeutkou jsem nakonec zjistila, že mi peklo ze života dělaly především vlastní přemrštěné nároky na sebe sama, doma mě totiž stále v dětství říkali, že všechno musím dělat jak nejlíp to jde. Ač jsem pak byla v životě podle mnoha měřítek úspěšná, nakonec mě tato snaha dostala na pokraj sešupu do úzkosti a deprese. Teprve v terapii jsem se naučila být k sobě laskavější, neposuzovat se tak přísně, nemít na sebe stále ty nejvyšší nároky - a pomalu mi přestalo být úzko a neradostně. Pokud by to byla i vaše cesta, chce to být trpělivý, ale radost ze života a především klid a pohoda se dají zase najít. Moc vám to přeji!
Zpět na seznam