obsese

se poprat, já jen nechci nikomu nikdy vážně ublížit a toho vzteku vůči světu se bojím. Není to nějak teoretická zloba, skutečně mám za sebou ošklivá napadení, útoky, šikanu kvůli vzhledu, tvrdou výchovu, velká zklamání, násilí ve vztazích, zrady, předsudky. Dlouhá léta jsem žila se sklopenou hlavou a nechala se týrat. Už nechci a rozhodla jsem se bránit, rozvedla se, ukončila většinu přátelství, kde jsem byla obvykle využívána, zařvala si v rodině, lehce se mi ulevilo, ale zdaleka ne všechny křivdy jsou narovnané. V žádném případě NEPLÁNUJI někomu ublížit, ale mám obavy z těch myšlenek, velké obavy a strach z toho nutkání, co když to nevydržím, neovládnu a někomu ublížím, z mých reakcí, aby byly adekvátní a ne přehnané a nejvíce asi z tě chuti si srovnat pořádek a získat úctu, protože ačkoliv to není tak nepříjemné, jako to nutkání, u té chuti nemám takový ten pocit že jsem se zbláznila a děje se to samo mimo, tak mám pocit že nemám kontrolu nad tím vztekem který v té chuti je. Nutkání a myšlenky jsou z čista jasna, chuť a reakce jsou na popud nějakého podnětu, někdo mi sprostě nadává, někdo mě udeří, někdo mě ponižuje, nebo mi křivdí. Někdy jsou to ale děti (..ty mě nemáš ráda, když mi to nekoupíš = křivda) a já mám silný vztek v sobě. Když je to někdo dospělý a něco vážného, je to o to intenzivnější. Jsem nebezpečná? Někdy se mi to pak obrátí k sobě a myšlenkám nebo nutkáním na sebevraždu. Léky nechci, pokud to není vůči bezpečí druhých, nebo mému, nezbytné. Děkuji za radu